Pojď se vrátit do dětských let
a užij si ještě jednou svět,
pak už s tebe bude jen kmet
a bavit už se nebudeš smět.

Proč nehodit za hlavu starosti
a neužívat si s radostí,
svých pár let čilosti
využít s chytrostí.

Pojď si s dětmi hrát,
oni tě naučí, cos měl kdysi rád.
Už nebudeš se dlouho moci smát,
však ty to chápeš, snad.

Přemýšlej trochu,
zapoj svoji paměť,
opraš hračky od prachu
a ukaž jim, že jsi supr kmet.
Barbora Janků

Šel sám a byl rád.
Šel s hlavou sklopenou,
šel s nohou dřevěnou
a byl rád.

Šel sám a šel pustinou.
Vyprahlým světem,
v ruce s květem
a přece šel s hlavou sklesnutou.

Šel sám a nevěděl kam.
šel v bouři,
šel s vichřicí
a přeci došel tam.

Na místo, kde večer je ráno
a ráno je večer,
ale přesto, bylo mu dáno
a ty mu to neber.

Šel šťasten
a s úsměvem na tváři.
Zabodnutý osten,
a srdce, co září.
Verčík

Hledá odpovědi, protože něco není v pořádku. Sleduje znaky, blízko je oheň. Obává se, že co nejdřív přijdeš na všechny její nebezpečné úmysly. Je to ve tvých očích, to co si myslíš. Bojí se tvého úsměvu. Bojí se tvojí blízkosti, je ledová.

Velmi daleko mě loď odnáší. Velmi daleko od vzpomínek a lidí, kterým záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Vidíš to hvězdné světlo? Budeme hledat hvězdný svit až do konce mého života, jen nevím, jestli to bude mít někdy význam. Držet tě v náručí. Spojme se, abychom zapálili všechny duše, které by zemřely, jen aby se cítily živé. Ale nikdy tě nenechám odejít, jestli slíbíš, že nikdy nezmizneš. Nikdy. Naše naděje a očekávání, černé díry a odhalení.

6. 7. 2007 04:00. Situace: 110 C, nárazový vítr, průtrž mračen. Prostě na míru šité počasí pro túru napříč Beskydami. Hlásím, že jen co zívnu, ozve se mrška osmička, co mi nedá už týden spát. Na její denní dávku Brufenu nezapomínám a ploužím se do kuchyně pro dopping.

Vodopád slaného smutku spustil se v sekundě dolů.
Nic nemůže ho zastavit.
V knize života je 174 strana prázdná.
Celou ji zakryl stín.
Stín, který tu zůstal po tobě.
Další strany plní vzpomínky na tebe.
Nic víc.
Tak tedy sbohem...

Ó, spanilá nechutnosti, prosím, nech
Mne plouti na svých rýmech
Mrtvou vdovu pohozenou v mokřadech
V plazivých zvrácenostech
Mne , ó, spanilá nechutnosti, prosím, nech
Hladit a laskat po hnijících ňadrech
V království pavouků, much a blech
Splynout s ní při měsíci v pletenci těl
Hluboký vzdech a krev na zubech

Zdá se vám, že máte přátel až nad hlavu, a že se ani nestíháte všem věnovat? Myslíte, že jsou vaši přátelé opravdu ti, které lze nazývat přáteli? Uvědomujete si rozdíl mezi přítelem a kamarádem?

Plujíce oblohou , obdařen temnou mocí,
Tvořím krásy a bolesti , tajemných nocí
Černá noc je královna , já měsíc její král
Proč si se mne ty červe , vždycky tolik bál?

A ve stavu úplňku , moc má nezná hranic
A život člověka nestojí vůbec za nic
Marnost z přání nemožných , často tě přepadá
Právě když mou vůlí , hvězda na zem dopadá

Vidím do duší i do nekonečných dálek
A obrazy milenců i neskončených válek
Jsem svědkem smrti vašich posledních nadějí
Když nepřichází zázraky , jenž se prostě nedějí

Ztrácím tě den co den.
Znám spoustu věcí nejcennějších
A jedna z nich jsi ty.
Nevzdám se tě nikdy.
Asi nejsem moc dobrá,
Nebo je na mě nějaká chyba?
Řekni, co na mě vidíš zlého.
Udělám pro tebe všechno, co budeš chtít.
Hlavně nechoď beze mě, prosím!
Neříkej mi sbohem, bolí to moc.
Bez tebe se tady nedá žít.
RT