Naděje umírá společně s duší.

Je s podivem, jak dokáže tak nehmotné a prázdné nic naplnit celou duši.

Prožil jsi-li byť jedinou minutu štěstí, pak věř, že stálo za to žít.

Nedávno jsem četla velice poutavou knihu od českého sociologa Jana Kellera-Až na dno blahobytu, kterého sem ke svému štěstí měla v prváku ze sociologie na naší malé skromné Opavské Univerzitě a byli sme také poslední třída, která měla toto štěstí. Je to vskutku aktuální kousek a velice stručně a jasně popisuje nekompromisní konzumní mašinérii světa spějící k vlastní ekologicko-ekonomické krizi a zároveň poukazuje na ignoraci států a naučenou pasivitu v myšlení lidí s přístupem "však to ta vláda nějak vyřeší".

"Naděláme kvasu,
zaplatíme chasu,
nechť nám hraje,
nechť nám zpívá,
při pálení ďasu.
V láhvi bílá křídla tančí,
na jazyku ďábel jančí..."

"Už abyste se vdaly, holky, letos je vás neúměrně moc, bolí mě z vás celý kmen, jak svou váhou ohýbáte větve k zemi," bědovala stará švestka nad převažující modrou barvou svých plodů k zeleným lístkům v koruně.

Byla všechno co jsi chtěl. Nemůže uvěřit, že jsi odešel, stále čeká až se ráno vrátíš. Když vidí, že slunce stoupá směrem k ní. Řekni jí čeho chceš dosáhnout, udrží si to ve svém srdci.
Můžou si zítra vzít plány co jste měli, můžou si vzít hudbu, která nebyla nikdy hraná, všechny zničené sny, vzali všechno, vzali to pryč. Ale nikdy nemohou vzít včerejšek, můžou vzít budoucnost, kterou nikdy nepoznáte, můžou vzít místa, kam jste chtěli jít, vzali všechno, ale nemají včerejšek.

Hledáš sám sebe v nepopsatelné směsi pocitů, dojmů, nálad, a přece máš pocit, že víš, kým nebo čím jsi. Vstáváš se zmatkem sprchujícím se v tvých myšlenkách svěcenou vodou, pracuješ pod nadvládou rutiny jdoucí ruku v ruce s nudou- a ty je jen pozoruješ, kam že si to dneska vyšláply a cítíš, že nikam ani nedohlédneš. Usínáš během dne v moři beznaděje s umělým úsměvem zrcadlícím se v tvojí tváři, jejíž tajemství neexistují. A nakonec usneš, aby ses mohl znovu vzbudit a bojovat sám se sebou ve válce s názvem život.

Zkus říci, kdo to byl.

Jestliže mám hned na druhý den zapomenout na vše, co se stalo, nemá smíření pražádnou cenu. Jen dobrá paměť je dokáže pozvednout mezi ctnosti.

Z každého vězení se dá při troše vůle uprchnout. Ale v zajetí vlastních myšlenek je člověk bezmocný.