Takhle končí refrém písničky Ivana Mládka, která vystihuje souznění vodáků na vodě. S pár kamarády z vysoké jsme se rozhodli, že obyčejné kempování o prázdninách si opepříme sjížděním řeky. Jelikož jsme všichni začátečníci, tak jsme usoudili, že nejlepší volbou bude Berounka. A tak začalo několik dnů společného cestování, bydlení a někdy i koupání.

Zabíjíš prase
v krvavých neckách
vidím sama sebe
kvikot končícího všeho

Tento týden se mi stala krásná věc, pro kterou a díky které mám úsměv na tváři a myslím, že ho budu mít ještě hodně dlouho. Respektive, abych vše uvedla na pravou míru- za posledních několik dnů , mě moc toho zdravotního štěstí nepotkalo- od neděle polehávám doma s nějakým ošklivým virem, kterému se v mém těle zalíbilo. Nejhorší bylo samozřejmě prvních pár dnů s horečkou a šílenými bolestmi, kdy jsem se ptala Boha, zač mě trestá, také jsem přemýšlela, co špatného jsem komu udělala a kdo mě nemá tak rád, že mi tohle může přát.

Námořník vešel do nočního podniku. Bylo mu určitě přes padesát. Viděl tě u baru. Mladou blondýnu popíjející whisky. Přisedl si a objednal si dvojitou. Co tady chceš? zeptala ses, aniž bys na námořníka pohlédla. Přišel jsem se omluvit. Napil se. To nikdy neděláš, ne? S každým jen zameteš a pak ho odkopneš. Blbost! zařval a zapálil si. Aha, takže ti zase došly prachy a chceš na mě zkoušet zase nějakou pitomost? Znova se napil a kývnutím ruky si objednal další pití. Jak má téhle náně vysvětlit, že prostě takhle to u námořníků chodí?

Oceány dní
Stékaly ze srázu
Čas sedmého procitnutí
Stal se přestávkou polední

Vyhrává se tak, že šlapete na kole i tehdy, když se ostatním nechce. (Lance Armstrong)

Již několikátý rok jsem část prázdnin věnovala právě tomuto velkému a pro nás významnému městu. Tentokrát však z trochu jiného pohledu. Hlavním cílem totiž pro mě nebyly památky, jako tomu bylo již mnohokrát, ale zvířata.
Začalo to tím, že jsem si ani nezařizovala ubytovnu, či nějaký hotel. Výlet byl i tímto faktorem pestřejší než jindy. Naštěstí se našli známí, kteří byli ochotni, na pár nocí mne přijat pod svá „ochranná křídla“.

Z kuchyňského radiobudíku nám léta Páně vyhrává rádio Čas, před ním to bylo rádio Sprint - obě zaměřená na českou hudbu. Díky těmto stanicím a díky mým rodičům znám většinu české hudební produkce. Občas se mě někdo z rodičů zeptá, když vejdu do kuchyně: „Kdo teď zpívá?“ Většinou odpovím správně.