Do kanceláře advokátní kanceláře dopadaly skrze velké okno ve francouzském stylu paprsky odpoledního slunce. Rozbíhaly se po pokoji a obzvláště krásné odlesky házely zlaté vlasy mladé advokátky. Nádhera. Kontrastem vůči tomuto výjevu byl výraz jejího obličeje. Beznaděj. Očima přejížděla po složkách na svém pracovním stole. Již třetí rozvod tento týden, pátý tento měsíc, přičemž z něho uběhly teprve dva týdny, honilo se jí hlavou.

Běžky, ty dvě úzké nudle na nohou, mě popravdě nikdy nijak moc nebraly. Teda až do té doby, kdy mě na ně nalákala jedna moje kamarádka…
Kráčím si domů, okolo poledne, loni v zimě, snad půlka ledna mohla být a vstříc mi se už zdálky směje Lucik. „Hej Zuziku, vlastníš běžky?“ ptá se jen tak mimochodem. „Běžky fakt ne,“ odpovím jednoznačně. „Hele, tak kukej nějaké splašit a pojď o víkendu prubnout stopu!“ vychrlí Lucka. Říkám si, že bych se hecla?

Do zelené trochu alpy
laciná varianta absintu
a tužka a papír a cigaretka
a tato zpověď…

Je s podivem, jak dokáže tak nehmotné a prázdné nic naplnit celou duši.

Lednová noc..
Mihotání světýlek v diamantech sněhu..
Nicota ticha..
Zoufalství špatně zimujícího motýla vpíjí se do duše..

příslib světla
je naplňující
když se ještě všechno utápí v šeru
nevýrazné vlny se lenivě převalují

tichounce šlapeš po suchém listí
schod po schodu
stoupáš nahoru
jaké překvapení

Je všeobecně známo, že lidé si všímají věcí, až když se hemží kolem nich každý den a zakopávají o ně na každém kroku. Nikdy jsem si nemyslela, že reklama jako taková bude součástí mého života. Už hned ráno, když otevřu oči a v kuchyni si vařím ranní kávu, vykouknu z okna a směje se na mě krásná slečna ideálních proporcí v nablýskaném autě, o kterém si můžu nechat jen zdát.

touha..
ta dáma na podpadcích,
stoupla si dnes zase,
na mé palce
a já s bolestí,