Přiznávám se. Hezky zkraje. Obviňte mě, shledejte mě vinným.
Přiznávám se. Jsem kulturám nevěrný člověk.
Chybí mi dostatečná morálka a vůle. Vůli nemám skoro žádnou – nedokážu se přinutit vydržet s jednou kulturou déle než je nezbytně nutné. Když od ní dostanu, co chci, nechám ji jít. Na nějakou chvíli... pak se k ní vrátím nebo si ona najde mě.
Můžu mít jakoukoli kulturu a nemusím mít žádnou.

A tak tu sedím
v mezipatře lidských osudů
hřích vábí utajeným hledím
douškem posledním.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech s názvem Jeden svět pořádaný organizací Člověk v tísni se již potřetí bude konat také v Třinci. V současné době organizátoři a dobrovolníci stále hledají sponzory, shání debatéry na besedy, které se budou konat po filmových projekcích, a dokončují organizační práce na festivalu.

V krajině, kterou žádný živý tvor neznal, se zrodila láska. Jakmile do ní lehký vánek něžně fouknul, rozletěla se do všech stran a políbila každou věc, vše co jí přišlo do cesty. A tak se pustá a chladná země změnila ve šťastný svět bez bolesti a starostí… Obloha se začala zase smát, od té doby už nikdy neuronila slzy, kterými vždy kropila zem, nad kterou truchlila. Slunce zářilo a dávalo víc než kdy jindy dobrou náladu do srdcí všech nenormálních lidí, kteří v krajině žili. Nebo zářilo pořád stejně, jen bylo přece něco jinak?

Šťastnější než kdy jindy-
ač nenacházím pochopení
Otevřené rány z utajených bitev
krvácí a krvácí

Je to strašně dávno, kdy jsem si naposledy psali sms-zprávy či posílali dopisy.
Jednou v dubnu jsem si hrál s telefonem, a jelikož byly svátky, tak jsem všem posílal přání k velikonocím. Bohužel jsem už nekontroloval, zda mačkám telefonní čísla správně. No jo, jak už se to tak stává…Omylem jsem poslal několik přání cizím osobám. Všichni mi opětovně popřáli a poděkovali za sms. A také se hned ptali kdo jsem atd.. Pak sem si uvědomil, že jsem psal úplně cizím lidem, třeba jim to udělalo radost…. Kdo ví, nikdo nenadával…

….Ze sněhu vykukují první odvážná stébla trávy, na stromech rozkvétají pupeny, kočky mají koťata, feny šťěňata, ovce jehňata, raduje se máma, táta, Ema i Eda……
Ano, přesně takto si všichni představujeme jaro. Ale pojďme zpět do reality.
Je 10.března a náš starý venkovní teploměr ukazuje přesně 5 °C pod nulou. Ze sněhu žádná zeleň nevykukuje a kdyby stromy uměly mluvit, určitě by nadávaly jako špačci a stěžovaly si na omrzliny.
A proto si položme otázku, jak nejlépe si pocit jara navodit i přez nepřízeň matky přírody.

Slunce již ze záhoří vychází,
nový den v úsvitu doprovází,
první paprsky derou se na svět,
pod jejich silou se rozvijí každý květ,

Mnohá prasata si začala stěžovat na MHD pro nadpřílišnou spotřebu jejich produktů. Mimoto si i lidé stěžují na tuto žalostnou situaci.
Já osobně produkty prasat mám ráda a můžu je všude. Moje nejoblíbenější je tlačenka a na tu si zrovna nejvíce lidí stěžuje. No a není se jim ani co divit. Ono stát na přeplněné zastávce s vědomím, že se ani do autobusu nevejdete, je stísňující.