Samou přesezeností se už ani kolébat ze strany na stranu židle samovolně nedovedu, je to jako být připoutána na invalidním vozíku a nemoci se odlepit. Cítím, jak se mi tukové polštářky rozlévají po těle, všechno, celá původně štíhlá figura se rozšiřuje do rozměrů gigantické tlusťošky. Sebemenší pohyb způsobí ještě větší zátěž na psychiku - to nepříčetné uvědomnění si, že jediný důvod, pro který tu tak stupidně sedím jsou právě oni.

„Vojáci mami,“ volal Aleksi a svým malým ukazováčkem tiskl na sklo okna, který tvořil v páře z jeho dechu malý puntík. Když prst odlepil od okna, začal mávat, skrz zamlžené sklo bylo vidět nejmíň deset vojáku, jak vycházejí z lesa a přibližují se.
Jeho matka míchajíc v hrnci večeři synovu informaci nevnímala. Potichu si prozpěvovala a věnovala zamyšlený pohled do středu víru, který vytvářela vařečka.

„Vzbudím se. Vyhlédnu z okna. Je krásné slunečné ráno. Venku začíná teplý den. Rozhodnu se pro ranní projížďku. Obléknu se, vyjdu ven a sluníčko mne osvítí. Jdu si pro svého koně. Osedlám ho a vyvedu jej ven ze stáje. Vyhoupnu se na něho naučeným pohybem. Pobídnu jej a vyjíždíme. Jedeme po rozlehlém poli lemovaném lesy. Vnímám tu krásu, souznění přírody se zvířetem a člověkem. Kůň stále zrychluje. Slunce nás příjemně hřeje a vítr si pohrává s mými vlasy a jeho hřívou. Jsme tam sami. Kolem nás jen pole a lesy.

Krátká povídka ze života jednoho z lidí, co působí obyčejně, ale mají svá tajemství.

„Zlato, jsem doma!“ ze dveří křičel Thomas s černým kufříkem v jedné ruce a v druhé kytici, jeho žena Emily měla totiž svátek. Bylo už sedm hodin večer, vždycky se v tuhle hodinu vracel z práce.

ČÁST 1.

Julie bydlela na Bond Street, tedy vcelku rušné ulici, takže se po nocích, když se pozdě večer vracívala z práce domů, nemusela sama bát, okolo jejich bloku se pořád něco dělo. Jenže onu noc bylo všechno jiné.

Zavřu oči a není ani třeba přílišné fantazie, abych mohla sledovat ty návraty do budoucna.
Jemné šumění moře, pronikavý křik racka, který si k snídani nedopřál dostatek ústřic, ale i ty nenápadné sluneční paprsky, které mne hladí po ramenech, zarývají se mi do kůže jako jehly čínských léčitelů a naznačují mi, že ony jsou tady pánem.

Sluneční květ, tak se jmenovala. Jméno hodné dívky jejího postavení. Jen ona mohla být obětována, aby zachránila svůj národ. Jen ji si vyvolila…
Jen jediný mezi nimi nebyl s její jistou smrtí smířen. Ten jehož znala tak dlouho a přitom tak krátce. Ten jehož jako jediného milovala, byli si zaslíbeni.

Kdysi jsem patřila do jedné party. Byl to prapodivný spolek, který vedl daleko. Až za obzor mých možností. Nebo schopností? Nevím, už je to dávno. Čtyři roky, snad. A začalo to přece tak nevinně. A skončilo? Dobře, špatně, jak pro koho. Těžko se to posuzuje…Ale jedno vím úplně jistě. Tehdy byl stejně slunečný den, jako dnes…
„To snad není možný, zase přijdeš pozdě,“ jíkala Bětka a poplašeně běhala kolem mě.

V krátkosti vás seznámím s jednou vtipnou scénkou (sepsanou dialogem, který přesně vymezuje postoje jednotlivých postav, což považuji za stěžejní záležitost), která se mi stala úplně jednoduše v pražských ulicích a svou vtipnou lehkostí a až zvláštní neuvěřitelností, která ovšem zdaleka nesahá do fikčního světa, primitivně pojednává o absurditě lidských přání. Co je vaším snem? Kam chcete dojít? Máte nějaká přání? ....Já ano. Chci zuby! Ale ty upíří!:-) (pozn.: Ti z vís, kteří je vlastní, nechť mě kontaktují!)

Ve sněhové vločce pluly labutě. Každá svým směrem a nikdy se nesetkaly, tak jako v každé vločce. Obě si myslely, že zůstanou navždy samy a také samy roztají s vločkou, až dopadnou na zem. Tak bloumaly vločkou už nějakou dobu a stále ne a ne se rozletět do větru a dopadnout na zem.