V krajině, kterou žádný živý tvor neznal, se zrodila láska. Jakmile do ní lehký vánek něžně fouknul, rozletěla se do všech stran a políbila každou věc, vše co jí přišlo do cesty. A tak se pustá a chladná země změnila ve šťastný svět bez bolesti a starostí… Obloha se začala zase smát, od té doby už nikdy neuronila slzy, kterými vždy kropila zem, nad kterou truchlila. Slunce zářilo a dávalo víc než kdy jindy dobrou náladu do srdcí všech nenormálních lidí, kteří v krajině žili. Nebo zářilo pořád stejně, jen bylo přece něco jinak?

Je to strašně dávno, kdy jsem si naposledy psali sms-zprávy či posílali dopisy.
Jednou v dubnu jsem si hrál s telefonem, a jelikož byly svátky, tak jsem všem posílal přání k velikonocím. Bohužel jsem už nekontroloval, zda mačkám telefonní čísla správně. No jo, jak už se to tak stává…Omylem jsem poslal několik přání cizím osobám. Všichni mi opětovně popřáli a poděkovali za sms. A také se hned ptali kdo jsem atd.. Pak sem si uvědomil, že jsem psal úplně cizím lidem, třeba jim to udělalo radost…. Kdo ví, nikdo nenadával…

Proč? Proč se ptáš? Pro radost, prostě jen tak…někdy jen tak, někdy proto, protože to pomáhá. S čím? Sama nevím. Vždy, když se potřebuji někomu svěřit a nikdo se mnou není, vždy když jsem sama v nostalgickém rozpoložení, svěřím se papíru. Někdy mu povím tajemství. Jindy jen hlouposti a někdy si papír povídá se mnou. Zní to divně, že? Papír si se mnou povídá… Ale je to tak, někdy sednu k počítači a jen tak hýbu prsty, dotýkám se klávesnice, na nic nemyslím a jen koukám, co z toho vzejde. Je to dost zajímavé, zkus to taky.

Nikdy jsem nevěřil, že se mi to snad někdy stane. Bydlel jsem na Slovensku u rodičů a s 5 sourozenci. Studovat a vydělávat jsem jel do Prahy. Všichni jsme se rozutekli do světa. Sestry se chtěly vdávat a měly za koho, já byl stále sám, nikdo mě nechtěl a raději jsem nikoho ani nehledal. Byla by to zbytečná ztráta času.

Je jaro. Všechna zvířátka se probrala ze zimního spánku a zahrada se zazelenala. Je to krása. Byl konec měsíce dubna. Krásné slunné počasí, jako by bylo léto.
Jednoho krásného dne jsem se probudila a koukla ven. Místo naší krásné domácí zahrádky a skalky máme krtinec. No hrůza. Krtkovi se u nás asi moc líbí. Vykoukl ven ze své hromádky, asi byl zvědavý co se kde děje. Ale nejsou krtci slepí?

Do kanceláře advokátní kanceláře dopadaly skrze velké okno ve francouzském stylu paprsky odpoledního slunce. Rozbíhaly se po pokoji a obzvláště krásné odlesky házely zlaté vlasy mladé advokátky. Nádhera. Kontrastem vůči tomuto výjevu byl výraz jejího obličeje. Beznaděj. Očima přejížděla po složkách na svém pracovním stole. Již třetí rozvod tento týden, pátý tento měsíc, přičemž z něho uběhly teprve dva týdny, honilo se jí hlavou.

Běžky, ty dvě úzké nudle na nohou, mě popravdě nikdy nijak moc nebraly. Teda až do té doby, kdy mě na ně nalákala jedna moje kamarádka…
Kráčím si domů, okolo poledne, loni v zimě, snad půlka ledna mohla být a vstříc mi se už zdálky směje Lucik. „Hej Zuziku, vlastníš běžky?“ ptá se jen tak mimochodem. „Běžky fakt ne,“ odpovím jednoznačně. „Hele, tak kukej nějaké splašit a pojď o víkendu prubnout stopu!“ vychrlí Lucka. Říkám si, že bych se hecla?

„Proč pořád brečíš?“
„Nic jiného mi nezbývá! Ulevuju si.“
„A co se ti stalo?“
„Nic.“

Viděl jsi lásky, které přicházely, a fantazie, které ožívaly. Viděl jsi bláznivé noci, viděl jsi noci, které trvaly věčně. Dal jsi jí lásku pro zábavu a dal jsi lásku ze srdce. Viděl jsi rozpálené rty, a i to, jak pominuly city. Ale nikdy jsi neviděl někoho jako je ona. Není už nikdo, kdo by tě zvedl k nebi, kdo by ti vyznával lásku, kdo by tě líbal, a ty cítíš, že to nemáš už komu říct. Dal jsi všechno, cos měl. Viděl jsi anděla zblízka a ráj před sebou, ale nikdy jsi neviděl nikoho, jako je ona.