Zabíjíš prase
v krvavých neckách
vidím sama sebe
kvikot končícího všeho

Oceány dní
Stékaly ze srázu
Čas sedmého procitnutí
Stal se přestávkou polední

Není lehké podívat se Ti do očí
a říct ti, co k tobě cítím.
Byla bych jako kapka deště,
co proklouznout chce krupobitím,

Smutek se vpíjí do duše,
velký jak boky venuše.
Tiše mi po tvářích stékají slzy,
snad už to všechno přejde brzy.

S mašličkou ve vlasech děvčátko běží,
do vlasů fouká jí větříček svěží.
Zastaví u keře, rozmáchne ruce,
s ptáčky se hašteří v tom strne prudce.

A tak furt dokola, oujé!
Jak krásné je přece žít!
Ale kde vzít peníze svoje,
na auto a jakýsi byt?

Krvavé spojení
západu slunce
nad mořem
září z Tvé duše.

Prosím tě o pomoc,
prosím ukaž mi cestu.
Přeci nechci až tak moc,
chci jen hodit záchrannou vestu.

zžírá mě bolest
bodá mi v srdci
chci tě blíž mít
chci s tebou něco prožít

Člověk sedí, neví a přemýšlí,
jako by měl strach, z toho, co vymyslí.
Proč já? Proč zrovna já?!
Ozývá se uvnitř stále dokola.