„ Dobré ráno,“ přivítal ji rádoby mile do nového dne. „ Vyspala ses?“ „Hm, ano, asi dobře. Jo, dobře.“ odvětila s rozsáhlou nejistotou nejen v hlase. On ji samozřejmě pocítil. Neváhá ani vteřinu. „ Vážně? Ani na to nevypadáš. Tak nelži…jako pokaždé. Přijdu si jako tvůj otec, cožpak nevíš, že lhaní se trestá?“ Mlčí. „Tak jak to bylo s tím spaním? Ale popravdě!!“ „ Hm, asi máte pravdu…jsem stále nějak ospalá.“

Jak jsem se dozvěděla od sousedky, letošní prvňáci gymnázia v Třinci zahájili školní rok opravdu netradičně. (Na poměry na gymnáziu dalo by se říct, že i revolučně.) Od 4. září totiž probíhal tzv. adaptační pobyt v Žiarské dolině. Od úterka do čtvrtka se adaptovali studenti čtyřletého studia, poté byli vystřídáni studenty šestiletého studia, kteří se zas adaptovali až do soboty. Docela mě tato informace pobavila. Vzpomněla jsem si na jeden ze svých školních roků prožitých na gymnáziu a musela jsem se smát!

Náhoda má obrovskou moc. Kdyby jí nebylo, snad by nebyl ani svět. Život je vlastně složen z tisíců nepatrných náhod. Jedna taková mě přivedla k útlé sbírce básní s názvem Poslední list. Autorem je J. H. Krchovský. Pro mě dosud téměř neznámý básník.
Černý lesklý sešitek jsem otvírala se zájmem. Dvaasedmdesát stran přečetla jedním dechem a když jsem knížku zavírala, tak s úžasem! No toto! Zajímavé!

Bylo opět babí léto a s ním volání přírody. I když vůbec netuším, odkud zrovna příroda sehnala moje telefonní číslo. Jsem člověk přírody znalý, ale raději dávám přednost marketům před výprodejem v přírodě.

Nahromaděný smutek
v rohu koše na prádlo
polehává jako kotě
a vyčkává
v baladě o sobotě.

V den tak neúnavný
stál jsem u zamčených dveří
a plakal
tlukouc na ně
chci tě, chci nežít.

Jsme spolu
nejsme
je den či noc?
ptám se tebe, Boha
a přesto nikdo neuslyší volání o pomoc.

Vyrušilo nás prudké trhnutí dveří. Zvedla jsem už trochu unavené oči a zahleděla se na zaměstnance drah, který nám s naprosto zhnuseným výrazem nabízel kávu, čaj nebo chlazené nápoje. Bylo na něm vidět, že učiníme-li pouhý pokus si opravdu něco koupit, bude schopen nám k tomu přimíchat i cyankáli.Tenhle obtloustlý, zapšklý chlápek zjevně svou práci miluje. Odmítnut, přirazil s pokřiveným úsměvem dveře, které před okamžikem s vervou otevíral.

Nedávno jsme se s přítelem vydali po naučné stezce na Jahodnou. U nemocnice na Sosně jsme si na první informační tabuli přečetli, že nás během čtyřkilometrové trasy s nevelkým výškovým převýšením čeká dvanáct zastavení. Po pár metrech jsme však zjistili, že jich bude určitě míň, protože hned tabule číslo dvě chyběla.

Vlak s drcnutím zastavil u zaplivaného nádraží. Na oprýskané zelené lavičce se rozvaloval bezdomovec a s pootevřených úst mu pomalu stékala slina na límec špinavého prodřeného kabátu. Zhoupl se mi žaludek.

Povídej,
povídej prosím pohádku,
tu o vlku a kůzlátku,
jak vlk si nechal brousit jazyk brouskem.
Povídej,
a směj se nad tím kouskem,
jak vlk si moukou sypal tlapu,
povídej, vždyť já to dobře chápu,
ten uličník má na kůzlátka chuť.
Povídej,
a jestli usnu,
tak mě vzbuď.
Kůzlátkům řekni,
otvírat se nesmí.
Pak je tu šance,
že je ten vlk nesní.
Jen jedna věc
je na tom divná, mami.
Děti se nesmí
přece nechat sami.
To byla teda divná kozí máma,
kůzlátka nechá klidně doma sama.
Já bych jí řekl, kozo jedna hloupá,

Pata, špička, krok sun krok,
baletím už takhle rok.
Letos bude tance víc,
pojedu do Pardubic.

Celý týden tančit budu,
nezažiju stopro' nudu.
Kamarády najdu tam,
pořádně si zatrsám.

První hoďku u tyče
namáháme své kyčle.
Piruety točím skvěle,
tak jako malá vrtule.

Hip hop zvládnu levou zadní,
protože mě strašně baví.
Na Shakiru vlním boky,
hlavně ať nespletu kroky.

Večer bude kino letní,
Let's Dance to je film taneční.
Na Honey se podíváme,
nové prvky pochytáme.

Necítím už svoje nohy,