Jedna z mých prvních povídek, kterou jsem napsala spolu se svou kamarádkou Vendulkou před více než pěti lety, vznikla v ozdravovně ve městě Harrachov. Pan ředitel vyhlásil soutěž o nejlepší povídku o ozdravovně. Náš výtvor vyhrál. Dílo má originální kabátek. Nic jsem v něm neopravovala ani neměnila pro ukázku. :)

Bylo, nebylo…

Když Tě políbím. Nebudeš to cítit stejně jako já. Možná nebudeš cítit takový oheň jako cítím já.

Bojím se toho, když říkáš různé věci, že spadneme dříve než by bylo vhodné. Ano řítit se do pekla a poznat přitom nebe.
Možná někdy působím chladně až bezcitně, ale nejsem takový vždyť víš jak vše prožívám, pláču když mě něco bolí, ale po většinu času se jen usmívám. Víš, že i do obyčejného polibku prolínám city. Jen se občas bojím jak to vše dopadne.

Umírat touhou znát odpověď
na všechna proč;
brouzdat a bloudit v nepoznání,
když vše se mění znenadání

Proč mají někteří lidé pocit, že když je člověk ve vztahu pár let je určitě a bezpodmínečně načase vyměnit polovičku za novější model a co víc, nabízí se sami, že to místo zaujmou?

U nás ve městě není velký výběr ze značkových obchodů. Najdeme tu maximálně tak Adidas, Timeout a Hip Hop shop, který vede nejznámější "celebrita" hip hopového průmyslu, kterého všichni hopéři a radoby hopéři z tohoto města vyznávají. Ale za to tu máme hodně obchodů s nejlevnější značkou na trhu "China". Kdyby nebylo vietnamských příslušníků našeho národa, asi by většina lidí chodila nahá.

Leskly se jako vzácné perly,
jako slzy stékající po tváři,
po tváři vyschlé steskem,
leskly se stékajíce po hladkém skle.

Ze všech nejtajnější pro mé pochopení
Nevinný výraz v očích zasněných
Na ty nejtajnější místa zavlečení
Spoutaný v náruč rukou milovaných

Jednou nám při hodině slohu zadal učitel práci na téma "co mi řekla kapka rosy." Zničehonic jsem si na svůj výtvor vzpomněla a ráda bych se s vámi tímto způsobem o něj podělila. Měli jsme na práci vyhrazený krátký čas, proto má konec zvláštní obrat. Mně osobně připadá zajímavý. Co si myslíte vy?

Jsi můj nejoblíbenější, kdykoliv se mi otevřeš, abys mě potěšil v dobrých i zlých časech.

Mamaji se po našem posledním objetí zašila do kuchyně, já tohle všechno hodila na postel, kde už se tak vyskytoval shluk špinavých triček, kraťasů, tří slunečních brýlí, z nichž dvoje jsou rozbité, krému na opalování, který vždycky přes den nemůžu najít, takže už se mi po třetí sloupal nos, žiletky, kterou nevím, proč jsem si sem vzala, protože jsem ji ještě ani jednou nepoužila, obalů od bonbónů, kterými jsem tu včera nakrmila děti od sousedů a … a … a … Popadla jsem ručník, z kterého už byste nepoznali jeho původní barvu, a zaklapla