Byl jednou jeden zamračený, chladný, upršený den, když jsem začala opět nad něčím přemýšlet. Kladla jsem si otázku. Jaká je dnešní společnost? Konkrétně se chci zaměřit na mládež, protože mezi ni patřím právě já, nebude to pro mě nic těžkého. Pohybuju se v těch kruzích den co den, ale i jednou přijde čas, kdy nebudu mladá…

A posuneme se ještě dál a to k jedné celkem zásadní věci, která ovlivňuje naši společnost už nějaký ten pátek. Alkohol, drogy, tabák… – návykové látky.

Lásko, kde jsi a jakou máš tvář
Touho, kterak srdce otevíráš
Ač cítím, stále tě nevidím
Nežiji sebe, prožívám světa stín.
Lásko, otevři pro mne i světu náruč svou

Když déšť Ti smáčí vlasy
Blíží se smutek asi
Když nebe hořce pláče
Choulíš se jako ptáče

V životě si člověk musí najít něco pro co bude každý den vstávat. Napsat nebo to říci je jednodušší než to udělat respektive než něco takového najít.

konsternována rájem trnů,
toliko snů skryto v každém ostnu tom,
ne nenarážím na tmu těch všedních dnů,
jen líbí se mi novost, zkrat a jejich zlom

Po malé prohlídce chrámu, kdy mi Guru odhalí ještě pár zákoutí, o nichž jsem neměla ani ponětí, se s radostným Jackem blížíme k domovu. Je nám spolu strašně pěkně, slunce pálí a žhaví každičký kamínek na štěrkové cestě před námi. Je teprve osm hodin, Guru se dnes skutečně překonal. To asi proto, že pochopil, že to vízum vážně není jen tak záležitost ála hala bala.

Kráčet ulicí pro štěstí nestačí. Když svítí slunce, necítím jeho doteky.
Ztratil jsem se. Hledat sám sebe není jednoduché. Nemáte mapu a prázdné kapsy Vám dovolí

Při pohledu do budoucnosti naší vlasti vidím zkázu, která se na nás žene. Zkáza minulosti, která se má opakovat. Nebo se mýlím?

V pátek 12. října 2012 se konaly volby, které nedopadly z mého pohledu dobře. Levice vyhrála nad pravicí. Většině krajům bude vládnout ČSSD a našemu kraji, kraji Ústeckému KSČM.

Volilo téměř 40 % občanů našeho státu, kterým došla trpělivost a přišli tudíž vyjádřit svůj názor. Ostatní obyvatelé byli natolik znechuceni, že raději volit nešli.

A všechno je jednou stejně naposled. Vše je tak pomíjivé… Napadlo mě, když sem seděla na naší lavičce pod obrovským ořechem. Náhle jsem upřela zrak svůj na cosi docela červeného, ale ne tak úplně. Jahoda. Byla to jahoda. Vlastně na tom ani nezáleží. Proč taky že? Ale jen tak, slunce ještě chvíli zářilo, ale nezářilo s takovou intenzitou jako v létě, když nám topilo zmrzlinu sotva jsme ji dostali do rukou. A byla to letos asi poslední jahoda a taky jahoda, která mě konečně inspirovala.

Sedím u konferenčního stolku na rohovém gauči namáčknuta na dřevěném a pěkně nepohodlném opěradlu, které mi způsobuje otlačeniny na břiše a mozoly na rukách, když jsem se ho pevně držela, abych nepřepadla.

Po mé levici se na sebe tlačí moji příbuzní a jejich příbuzní v brutálně obří velikosti, že by jim i číslování oblečení 10XL bylo malé, a které mi bohatě stačilo vidět dvakrát do roka.