Listí přeměněné na motýly ji chátrali ve vlasech. Z deště utkané střepy, zabodávaly se ji pokaždé do předloktí ... nebylo komu dát slzy, kdo by je vsáknul.

Ležela uvelebená mezi jeho kořeny, chránil ji svými větvemi a když jí tekly slzy, vsákla je jeho drsná kůra.

Její strom pomalu umíral ve stoje.
Mohla jen sledovat jak pomalu chřadne a mluví s ní stále méně a méně. Na jaře už neměl nové pupeny, na podzim se jeho listí naposled zbarvilo barvou jejich očí.

Porušili pravidla, která nikdy nikdo nestanovil. Jeho poslední prosba vypsaná na její kůži jantarem: "Zůstaň se mnou, dokud mohu cítit!"

Na jaře našli umrzlý květ u mrtvého stromu. Jeho porazili a duši vypustili továrním komínem ... umrzlý květ zašlapali do země.

Stále slyší její smích v koruně, stále cítí jeho dech na svých rtech ...