Tolik srdcí naposled sevřených
leží dnes na kolejích
pláčou a ďáblův smích
já slyším v ozvěnách
a není to nic než ohlušující prázdnota
a bolestná tichost

Mimořádnost ztrácí na mimořádnosti
lidé hledají svůj smysl
a napadá je jediné jen zoufalé
to srdce a zhoubné povahy mysl
a žal a vše v mžiku ničím je

Poslední krok zpátky ne krok
doprava doleva navěky dolů
poslední den poslední navěky rok
a smutek pravidelného rytmu
mezi pražci nikdy ne spolu

Mezi betonem a kovem rozmetán
a člověk už člověkem sám pro sebe nebyl
tisíci naposled odmítán
proklet a odsouzen jako by nežil
a přece člověk ten ač tolik zoufalý
nezemřel - on se zabil