Říkají mi stále,
že na vzhledu nezáleží,
nejde mi do hlavy ale,
oč tedy v dnešním světě běží.

V zajetí krásy ideálu,
je mi vskrytu duše smutno,
v zajetí módních trendů, stylů,
žiji si své ukrutno.

Plytké hodnoty lidské,
hloubku v nich nehledám,
všechno, co je světské
snad jednou pochovám.

Ať chci nebo nechci, musím
trápit se hloupými věcmi,
říkat si, co smím a nesmím,
zabývat se ubohostmi.

Hledám stále smysl, cestu
života svého, co tu chci,
snad jednou budu za nevěstu
a překonám vnitřní rozepři.

Ač hledám, vzdávám svou snahu,
uprostřed touhy stále upadám,
přátelství nájemných vrahů
svých myšlenek opečovávám.

Pukám hnusem, hněvem a lítostí
nad sebou a svým stylem,
jak řeším své slabosti,
jsem plná něhy v těle shnilém.

Plná hrubosti, jemná a tichá,
zraněná, bolavá duše,
duch nemocen, kýchá,
nedýchá, sípe suše.