Vzpomenu na pohádky. Tam se jich určitě vyskytují stovky a stovky. O čem jiném by byly než o udatných rytířích, hloupých Honzech a moudrých vševědoucích kouzelnících? Pohádky nás naplňují pocitem jistoty a vědomí, že na světě existují lidé, kteří nás v nejhorším zachrání. Vždy zvítězí chrabrý rytíř nad zlým černokněžníkem nebo chytrý princ nad intrikánským knížetem prahnoucím po penězích. Vždy zvítězí dobro nad zlem... v pohádkách. Děti si to můžou myslet a žít v tomto kouzelném pohádkovém světě, ale realita je bohužel úplně jiná.
Den co den se setkáváme s dobrými skutky a nástrahami zla. Jako chrabří rytíři bojujeme proti zaujatým lidem nebo proti intrikánskému šéfovi. Kéž bychom měli taky takový kouzelný meč nebo hůlku. To by všichni viděli, jak bychom s nimi zatočili. Škoda, ale o tom bohužel realita není. Bojujeme stále a stále každý den, ale protivníci jsou vždy silnější než my. Očividně v tomto světě vítězí více zlo nad dobrem a ne naopak. Ale i v dnešním světě existují opravdoví hrdinové. Ti sice nebojují proti trojhlavému drakovi, ale jenom proti všednímu běhu života a špatnému osudu, ale rozhodně je můžeme nazvat hrdiny a lidé by si jich měli vážit. Přiznávám, není jich moc a znamenají pouze výjimku potvrzující pravidlo, že lidé se v dnešní době více dívají jen na sebe než na ostatní lidi, ale stále hrdinové dodávají světlou naději, že lidé si ještě dokážou navzájem pomoci.
Je to asi týden, co jsem od mé mámy slyšela jeden krátký příběh jejího kolegy. Ten příběh mě opravdu vzal za srdce. Ještě před pěti dny ležel tento v nemocnici s rozraženou čelistí, ale to už trochu předbíhám. Bylo všední normální odpoledne a pan Mezník šel na autobusovou zastávku, aby mohl v klidu autobusem dojet až domů. Stojí na přechodu a čeká až se na semaforu objeví zelená. Už se to zdá jako věčnost, ale najednou si všimne maminky s asi pětiletým dítětem. To se neustále směje a hraje si na to, že utíká na vozovku. Maminku to čím dál víc rozčiluje a to se dítěti líbí stále víc a víc. Pan Mezník si všimne paní, která stojí s kočárkem hned vedle něj. Hází střídavě na rozlícenou maminku a veselé dítě starostlivé pohledy. V tom se smích dítěte promění v hlasitý pláč. Nervy matky očividně praskly. Teď mlátí dítě z leva doprava, co nejvíc to jde. Dítě křičí, řve a po obličeji mu tečou slzy jako hrách. To už bylo trochu moc. Na to už se paní s kočárkem nedokázala dívat. Přiskočila k té mamince a řekla jí, že by stačilo dítě pouze držet za ruku ne ho tak surově mlátit. Matka se na ni rozzlobeně podívala a najednou ji začala škrtit rukama kolem krku. To ta paní nečekala a vypadalo to tak, že se opravdu dusí. To už nevydržel ani pan Mezník a začal ty dvě ženy od sebe odtrhávat. Bylo to těžké, ale šlo to. Když v tu chvíli přiskočil odněkud manžel ženy s ubrečeným dítětem a vrazil hlavou plnou silou do hlavy pana Mezníka. Ten ucítil pouze omračující ránu. Ještě stále držel obě ženy od sebe, ale jeho síla se postupně ztrácela a upadl na tvrdý chodník. Ještě uviděl zástup lidí, co se v průběhu zápasu kolem nich shromáždil. Všichni stáli jak zkamenělí. Nikdo nepřišel na pomoc ani jemu, ani paní s miminkem. Co by se stalo s dusící se maminkou, kdybych nezasáhl? To byla poslední myšlenka pana Mezníka. Pak už si nic nepamatoval, jen chuť krve a horký pocit v hlavě. Probudil se až v nemocnici. Neznámý na ulici mu vyrazil tři zuby, natrhl tvář a přerazil čelist. Hned, jak se probudil, ptal se na zdravotní stav té škrcené paní. Řekli mu, že je v pořádku a to ho tak potěšilo, že už ani žádnou bolest necítil. Teď už chodí normálně do práce a v pátek jsem ho i shodou náhod potkala. On mi to všechno dopodrobna znovu povykládal. V tu chvíli jsem ho měla za toho nejstatečnějšího a nejchrabřejšího rytíře. Zeptala jsem se ho, jestli by to udělal znovu, i kdyby to mělo stejné následky. On bez přemýšlení řekl, že by to pro něj byla povinnost, udělat to znovu. Přece se nebude dívat, jak někdo někoho škrtí. Odpověděl, jako by to byla úplná samozřejmost. Myslím, že podobné příběhy by se měly vysílat v televizi nebo aspoň psát do novin.
Pan Mezník je příkladem toho, že abychom se stali silnými hrdiny, nepotřebujeme jenom pušku nebo kouzelný meč, ale hlavně lidskost. A ta by měla být naší největší zbraní.