Když všeptávám tvé jméno za svitu měsíce
Slzy pomalu skapávají z mé tváře
V rohu pokoje dohasíná svíce
a duši nezbývá nic než se kát

O to bolestnější je mé kaní
Když lásku k tobě držím v utajení
Po večerech píši ti tisícáté psaní
a duši nezbývá nic než se kát

Do očí tvých musím ti lhát
City zapřít a uložit na dno duše
Nyní již není mi dovoleno ti psát
a duši nezbývá nic než se kát

V průběhu temných nocí
Zbyl mi jen sen a skryté touhy
Pokáždé navštívíš mě před půlnocí
a duši nezbývá nic než se kát

Dnes navštívils mě, přišels zas
Po špičkách jemně jsi vstoupil
Nato objal jsi mě za můj pas
a duši nezbývá nic než se kát

Když odcházíš, přepadá mě stesk
Celá v tobě se ztrácím
Jsi jak měsíčního svitu lesk
a duši nezbývá nic než se kát

Minuty pomalu plynou
Odraz tváře v mlze se ztrácí
Letní květy postupně hynou
a duši nezbývá nic než se kát

Odešel jsi, snad naposled
Hlas tvůj přestává z dálky znít
Srdce mé mění se v led
a duši nezbývá nic než se kát