Je s podivem, jak dokáže tak nehmotné a prázdné nic naplnit celou duši.

Nic necítím a snad je mi to jedno. V hlavě mám prázdno jako po divokém večírku na zapomněnou a mé myšlenky připomínají náhodné kolemjdoucí, nezúčastněné a lhostejné ke všemu. I moje duše je jako vystěhovaný byt, podivně cizí a skoro prázdná, už z ní zbývá vymést jen šedé vzpomínky na vzpomínky. Jako by přestal běžet čas, jako by se zastavil všechen život a jenom promítač v kině Svět zapomněl vypnout film, jehož scény a obrazy teď kolem sebe vidím. Políčko za políčkem, hloupý příběh, který ani nevnímám. Prázdno. Žádný pocit, žádné přesvědčení, žádný osud. Teď existuje jen přítomnost a za vteřinu bude zase pryč, zapomenuta. Snad by ve mně mělo být zrnko pochybnosti, touha dostat se někam dál, ale není. Nic ve mně není. Jen lhostejnost k sobě i ke světu, šedošedé nic, po minutách odtikávající život bez života. Nevadí mi to. Zvláštní. Vůbec nic mi nevadí. Protože vůbec nic necítím.