Lásku a bolest nelze pochopit. Musí se prožít srdcem, do dna. Jen tak se s nimi člověk může vyrovnat, přijmout je - a smířit se s nimi.

Svět se rozpadl a zbyly z něj jen smutné ruiny. A kdesi pod těmi rozvalinami umírá i moje duše. Je konec všemu, přede mnou se rozprostírá jen dlouhá cesta temnoty, bolesti a osamění. Už není nic než němá beznaděj, krutá ke svým obětem, rozšklebená jako tvář fúrie, plná výsměchu k lidskému utrpení. To, co ještě zbývá z mého svědomí a mé duše, se zmítá v horečkách, v nichž se mísí skutečnost se vzpomínkami a naděje s úzkostí. Všechny pocity se mi slily v jedinou černou skvrnu, která teď pohlcuje každou mou myšlenku a nedovolí mi vydechnout. Opouští mne síla i poslední cáry vůle, na ničem už mi nezáleží. Celé mé vědomí naplňuje bolest, jíž se nedokážu bránit. Jen ať se ďábel raduje, konečně vyhrál! Už nemůžu bojovat. Cosi v mém nitru mne svírá a drtí, nedá se tomu utéct. Tiše svírám rty a loučím se s minulostí, ale v srdci mi stále tepe hluboká rána, která mě nikdy nenechá zapomenout.