Naděje umírá společně s duší.

Všechno je ztraceno. Minulost je nenávratně vyryta do knihy osudu a nelze ji přepsat. Tisíckrát si můžu přát všechno vrátit, ale nezměním nic. Svět se řítí dál a mně nezbývá, než se jím nechat unášet. Opouští mne víra a všechny naděje se neslyšně rozplývají jako pára nad šálkem čaje. Už není žádné snad ani kdyby a falešné představy jen smutně bolí. Nechci věřit tomu, že je přítomnost tak skutečná, nechci hrát tuhle nelítostnou hru. Proč jen si náhoda tak pohrává s lidskými úděly? Tolik si přeji dostat jen ještě jednu šanci, ale vím, že to není možné. Moje myšlenky pronásleduje beznaděj, týrá mne svou všudypřítomností. Nemohu jí utéct, nemohu se před ní schovat, nikdy ji nemohu porazit. Svět se se mnou točí a já balancuji v příšerné závrati nad propastí zoufalství. Jsem na konci cesty a nemůžu dál. Nemůžu to změnit. Nikdy. Zůstala mi jen bezmoc, hořká jako bolehlav v bezedné číši zapomnění.