Čtu příběhy jiných,
abych zapomněla na vlastní smutný příběh,
poslouchám jiné lidi řvát do tmy sprostá slova,
přitom toužím přidat se k nim…
Stát na kopci, na střeše domu, v koruně stromu…
A řvát z plných plic, že umírám,
že trpím rakovinou citu, že mě to rozežírá zevnitř..
Čtu literaturu plnou smutku,
čtu o zoufalství trpících lidí..
A pak si uvědomím:
Vždyť já si nemám na co stěžovat!
…přesto tiše kleju.
Za sevřenými rty mi pulzují vulgarismy.
Taky píšu literaturu zoufalství.
Poslední komentáře
před 12 let 21 týdnů
před 12 let 21 týdnů
před 12 let 23 týdnů
před 12 let 33 týdnů
před 12 let 44 týdnů
před 12 let 44 týdnů
před 13 let 1 týden
před 13 let 11 týdnů
před 13 let 23 týdnů
před 13 let 31 týdnů