Nejlepším začátkem je vzpomínka. Vzpomínka na doby, kdy byl pro nás lesopark místem, kde jsme se mohli rozběhnout a dovádět jak jsme sami chtěli. Chodili jsme tam se školou, ale i po škole. Nedělní projížďky na kole. První pád na kolečkových bruslích, na poničené cestě hned za tenisovými kurty. Dokonce jsem si přes les zkracovala cestu domů. To byly časy. Přeskakování potoků, zablácené boty, ale to nám bylo jedno, protože to bylo nejen dobrodružství, ale také slušné ušetření času. To víte, trmácení přes město není moc zábavné. Tehdy jsme toho k hraní nepotřebovali mnoho. Stačilo pár klacků a plno stromů, za kterými jsme se mohli schovávat. Stačila nám naše fantazie.
Pro mnohé byl a nejspíš i stále je, lesopark místem pro posedávání na lavičce, kouření a nasávání alkoholu ve věku, kdy to zákon nejspíš nepovoluje. Ale to asi k mládí patří. Mnozí se mnou asi souhlasit nebudou, ale ať se sami ohlédnou za svým mládím a budou nakonec muset uznat, že ani oni nebyli svatí. Ale meze se stanovit musí. Lesopark se proto začal renovovat. Jedním z podmětů byly právě stížnosti na stále přibývající případy, kdy se mládež nehodlala podrobit jistým hranicím. Z mého pohledu byla však hlavním důvodem snaha vybudovat místo pro děti, kde by se mohli vydovádět. A tak se začalo revitalizovat. Na určitých bodech parku byly vytvořeny koutky pro děti, kde si mohly hrát a rodiče na ně v klidu z laviček dohlížet. Cesty se začaly upravovat, aby se ani „kolečkáři“ necítili ochuzeni. Tak, aspoň z mého pohledu, došlo k navýšení návštěvnosti parku.
Jediné co mě na tom mrzí je počet stromů, které musely padnout pro blaho občanů. Nevím přesně kolik jich bylo, ale při mém prvním pohledu jsem měla pocit, že snad vykáceli celý lesopark. To byl můj první dojem. Byla jsem znechucená a cítila jsem lítost, že jsme tak bezohlední. Měli bychom přeci svým dětem, naši příští generaci, zanechat a ukázat přírodu tak jak má vypadat. Měli bychom je naučit, co všechno pro nás stromy znamenají. A nejen stromy. Ukázat dětem, že v lese žijí zvířata, která vídávají, snad jen v televizi nebo v knihách. Ukázat jím pravý les.
Ale pak jsem si všimla, že zábavu v lesoparku nyní vyhledává mnohem více lidí. Různých věkových skupin. Nejčastěji zahlédnete rodiče s dětmi. A není právě tohle skvělé? V dnešní době je přece moderní, když děti sedí u počítače a být venku už je pomalu nebaví. Město vytvořilo v lesoparku spoustu cestiček, které jsou vytvořeny z pokácených stromů. A mám snad trochu pocit, že je to až blažená romantika, když se můžu procházet středem lesoparku. Vidět kolem sebe stromy, poslouchat cvrlikání ptáčků a pustit svého psa z vodítka, aby si taky trochu užil svobody. Našlapovat na měkkou kůru a to všechno stranou hlavních tahů lesoparku.
Dobrali jsme se tedy od mých vzpomínek na starý lesopark až po ten dnešní, kdy je pro mnohé obyvatele a musím říci, že i pro mě, mnohem atraktivnější. Jen by to tak mělo zůstat. Už žádné radikální kácení. Žádné další změny. Každý se určitě spokojí s tím, co je. Nebuďme sobci, kteří si myslí, že jim všechno patří...