Málokdo si dnes asi umí představit čistý obraz nedotčených hor pokrytých čerstvě napadaným sněhem, v duchu se nadechnout jemně mrazivého vzduchu a nastavit svou tvář přirozenosti slunečních paprsků… Možná oponujete nebo již touho představou kontrastně oplýváte. Jste ale schopni opřít se v tomto ideálu o fakt, opravdovost, tedy skutečnost? Stále ještě slepě věříte, že něco tak dokonalého, čistého a ryzího existuje? Já už jsem svou naději ztratila, a to možná částečně kvůli civilizačním předsudkům, ale zajisté také díky zkušenostem. Však posuďte sami, není již trochu přehnaně pokrokové a nežádané, že při ranním cestování se snowboardem na sjezdovku minete těsně pod svahem přeplněné parkoviště, jehož cílem je nejspíše být co nejdříve dvoupatrové a desítky „funících“ aut vyjíždějících snad až k lanovce, aby jejich osazenstvo mohlo pokud možno rovnou nasednout a nechat se vyvést..
Nemluvím jen o pohodlnosti lidí obecně, avšak i o skutečnosti, že tímto způsobem příroda ztrácí nejen svůj přirozený půvab, jelikož je jaksi civilizována, využívána, ale stává se pouhou atrakcí, jež opustila od dříve tak rozšířené skromnosti, jejíž pomocí nám umožňovala prožít nádherný relax v jejích zákoutích.
Když tedy získám pocit, že ve špíně a nepřirozenosti města už nemůžu dále vydržet a rozhodnu se strávit chvíli na horách, respektive ve své představě horské přírody, nestačím se divit, jak se mnou očekávaná skromnost nezvratně rychle přibližuje civilizaci a zprůmyslňuje se. Když vyjdu pěšky do 1500 m a obejdu tak možnost nechat se vyvést tak využívanou lanovku, získávám cestou pocit, že zde v těchto vysokohorských podmínkách snad musí opravdu existovat krása té vysněné čistoty a jasnosti. Když kolem mne ale po dokonale bílé sněhu projede skútr a já ještě za několik minut nedýchám nic jiného než zápach benzínu, ztratím veškeré iluze o jakémkoli čistém ovzduší. Jediné, co mě drží nad vodou, jsou daleké obzory znázorňující dokonalé rysy Alp skrývajících se v oparu inverze. Slunce pomalu zapadá a já jen sleduji množství letadel lemujících snad každý sluneční paprsek… Cestou potkám pár nadšenců, kteří si však nezapomenou zapálit cigaretu a když se stejnou cestou vrací, můj pohled nemůže neutknout na dvou rozbitých lahvích piva, kterým se na témže místě turisté při cigárku občerstvovali…
Raději se ani nepozastavuji nad dnešní zvyklostí trávit v těchto končinách různé akce spojené s alkoholem. Do hor se začnou sjíždět slavící nikoli s vidinou přirozenosti božsky čistého prostředí, avšak s batohem plným sektu či piv a představou večerních radovánek ve sněhu politém těmito kapalinami, popřípadě potříštěném zvratky.
Je to možná nechutně znějící, avšak reálné a opravdové, což bolí. Mne ano. Zasahuje mne představa ryzí jasnosti hor zničených poházenými lahvemi, odpalky od cigaret, obaly od ohňostrojů a černým sněhem, který kontrastně mění barvu v souladu s výfuky aut. Kde jsou ty časy běloskvoucího sněhu, který dnes můžeme pozorovat už jen na vrcholcích a hřebenech. Ovšem pospěšte si, než projede skútr a nebo se začne budovat lanovka.