Sedím tu. Úplně sama. Myslíš si, že je mi smutno? Myslíš, že jsem úplně zbabělá? Soudíš mě? Chceš mě vidět poníženou a zničenou? Co vlastně ke mně cítíš? Teď, po tom všem. Jaká ti připadám? Vnímám tě celou svou duší i tělem. Cítím tě i na tu ohromnou dálku. Prohlédni si mě dobře a řekni mi, jaká jsem. Vždycky jsem ti připadala jako malá bezbranná holčička. Vzpomínáš?
Myšlenky se mi honí hlavou jedna za druhou. Naše seznámení, stejně neobvyklé jako náš vztah. Jak ses na mě díval? Jako na děvku, která ti vždycky ráda a s láskou dá. Já vím, miláčku, klidně to řekni, teď už je všechno jedno. Sám vidíš, kam jsi mě dostal. Chtěls to, nebo ne?
Sedím a je mi špatně. Jako pokolikáté. Jedno vím jistě. Pořád tě chci, zoufale moc tě chci, jako poprvé. Stáli jsme proti sobě. Poprvé a naposled v životě jsme byli součástí jeden druhého. Oba jsme tvořili jeden celek a tehdy jsem si řekla, že buď budu žít s tebou, nebo s nikým.
Teď je mi všechno jedno. Co se stalo? Proč jsi to udělal? Chtěls něco lepšího, jiného? Byla jsem ochotna udělat všechno, abys mi patřil. Ano, chtěla jsem tě VLASTNIT, bez milosti, byl jsi jen můj, vždyť mi patříš. Jak se to mohlo stát?
Sedím ve vaně. V tvém obleku. Nadopovaná antidepresivy. Cítím studenou vodu, která mi smáčí nohy. Sbohem.
Rammy