Ve skutečnosti to ale velice zasáhlo sféru mého vnímání. Pohnulo to mými city. Zničilo to mé iluze o svých vrstevnících. A je více než odporné nazývat ty lidi svými vrstevníky, nejraději bych s nimi neměla společnou ani účast v jedné generaci a pořádně jim ublížila, nejspíše ocelovou tyčí o průměru tři centimetry. Celá věc se má takto – procitla jsem, velice tvrdě a krutě.
Předně bych chtěla poznamenat, že tento pokus o esej (nebo bych měla, vzhledem k tak nechutným okolnostem a snaze je změnit, říkat spíše elegii) nesměřuji vůči všem, kteří preferují undergroundový styl. Ráda bych jmenovala alespoň některé skupiny, těchto lidí, ale je docela pravděpodobné, že zkomolím název a z očekávaného výčtu se stane hlavní zbraň útoku vůči mně. Odpustím si tedy i sáhodlouhý výčet pitomých pocitů a frází, jak moc ranila snaha některých o nekomerční a stylový život, mě a mé názory.
Hledala jsem určité informace na internetu. Použila jsem Google.com, asi jako další miliony a miliony uživatelů po celém světě. A vzhledem k tomu, že mnou zadané slovo se shodovalo i s částí jména jedné punkové hudební skupiny, báječný a schopný Google.com našel i pár blogů a stránek, kde se tento název vyskytoval. Podívala jsem se na jeden z blogů. Byl to skutečně podivuhodný zážitek. Slečna, jak jsem svou skromnou dedukcí usoudila, se věnovala hlavně punku. Na své stránce, což samo o sobě působí velice komerčně, mainstreamově a přinejmenším neanarchisticky, měla spoustu obrázků a fotek různých punkerů a řetězů a čír a hrotů a barevných Martensek. Také hodně mp3 čistě punkových skupin ve společnosti hitů Tokio Hotel, Blink 182 nebo dokonce Robieho Williamse. Proti gustu žádný dišputát, není-liž pravda. Avšak to, co mě dokonce rozesmálo, byla sekce ani (anti) Ewa Farná. A ještě považuji za bezpodmínečně uvést, že dotyčná mladá dáma, takřka čtrnáctiletá, se oháněla poznatky, dle mého názoru převzatými, o nekonečné svobodě, v niž ústí anarchie, povinnosti svobodné volby a dalšími punkovými tezemi. Bezpochyby si tato mademoiselle obuje boty s kovovou špičkou, které jí za 2100 Kč koupí její rodiče, oči si obtáhne půl centimetru širokou černou linkou a za svými, obdobně založenými přáteli, půjde s mp3 přehrávačem. Dozajista si pustí Sin sin sin od Robieho nebo Tokio Hotel. A bude se cítit tak nad věcí, odpoutaná od konvenční společnosti, dokonalá. Jak úžasný může být život ve lži!
Z Curt Cobaina si ona, s ní i celá nová nekonvenční punk generace, udělala vtipný a milý idol mladičkých dívenek, Sida Vicouse titulovala konformním pacifistou. S pestrobarevným šátkem kolem krku, v plátěných botkách s bílou, gumovou špičkou, a v džínech značky Wrangler nebo Diesel jdou všichni vstříc novým zítřkům očekávajíc bouřlivé lásky, množství peněz, zábavu a dobré známky. Ničí hodnoty skutečných anarchistů, kteří bojují za skutečnou svobodu slova a činu s jasným cílem, a zároveň na ně vrhají špatné světlo svým přístupem. Držkovat umí každý, dokonce i já a všichni mí bývalí milenci, které tak nenávidím. Ale proměnit prázdná slova o svobodě pro všechny v čin je těžší. Zvláště pak, když jste považován za někoho takového, jako slečna v mém příběhu.
Je to nechutné, přesto všudypřítomné. A rozhodně to vyvolává vtipný efekt. ROFL. Minimálně odpůrci a názoroví protivníci všech anarchistů, punkerů a ostatních za práva aktivně demonstrujících skupin, kterým bych zprznila název, se musí válet smíchy. Odpadá jim totiž povinnost proti anarchistům bojovat, zničí je jiní – ti, jež se ohánějí jejich názory a postoji. Ti dnešní neopankáči, nebo jak si vůbec říkají. Naštěstí to skutečné punkery nevzrušuje. Nezajímají se o to. Tato otázka jim zůstává za ohonem. Ostatně, toto je skutečná povaha punku. Tudíž nepřetvářejte kořeny , prosím.