Téměř shodou náhod (do značné míry však se záměrem) jsem četla po sobě dvě knihy podobného zaměření – Nebe pod Berlínem Jaroslava Rudiše a Brněnské metro Bogdana Trojaka. Tematická podobnost je jen zdánlivá a dalo by se říci okrajová. Obě tyto prózy se věnují dopravním prostředkům, v případě Rudiše se v knize míhají U-Bahny a E-Bahny, u Trojaka je to tramvaj („Kurevské šaliny!“ zahrozil zaťatou pěstí projíždějícímu vozu rozcuchaný Minařík, „kdybyzme měli v Brně metro, tak je klíd!“ s. 37) a otázka brněnského metra, které mohlo stát, ale nestojí.
Porovnáním obou próz se nechci zabývat. Vyvyšovat jednu knihu nad druhou také není mým záměrem. Která kniha je lepší a čtivější, to ať si každý posoudí sám. Mé hodnocení je značně subjektivní z hlediska krajanského (Trojak je přece náš!), Rudiš je na druhou stranu známější a proslulejší, zejména svým zfilmovaným Grandhotelem. Ať tak, či onak, Bogdan Trojak, rodák z Vendryně, od roku 1996 píšící, tvořící a žijící v Brně, vydal v roce 2008 v nakladatelství Host prózu s názvem Brněnské metro.
V této knize atypického formátu s neobvyklým písmem courier new se setkáváme s hlavním hrdinou Kojálem pocházejícím z okolí Beskyd. Už na přední vnější straně přebalu knihy se můžeme dozvědět - Bogdan Trojak alias Kojál -, že v postavě hlavního hrdiny je ukryt sám autor. Přestože v literatuře je nesmyslné mluvit o autenticitě, v tomto díle lze najít několik postav, míst, skutečností odpovídajících realitě. Autor se ve svých příbězích protkanými básněmi zmiňuje například o básníku Vítu Slívovi, Vojtěchu Kučerovi (z Třince), Jiřímu Kuběnovi, Ivanu Blatném, Kamilu Bednářovi, Robinu Fajkusovi, Věře Rosí, nakladateli Fričovi, Mirku Balaštíkovi apod. Zmiňuje také několik existujících míst v Třinci, Vendryni i Brně.
Ozvláštňující neobvyklostí této prózy jsou doplňující informace na okrajích stránek psané menším, světlejším písmem. Bogdan Trojak střídá s brilantností spisovnou češtinu a útvary nespisovného jazyka, např. slezské nářečí, viz ukázka: „V tu chvilu sem si uvědomil, a byl to jeden z nejduležitějšich okamžiku meho dětstvi, že misto, abych muchy surově pozabijal časopisem Mateřidouška, naučil sem ty muchy novou, užitečnou věc.“ (s. 43) Autor používá často cizí slova (chiliastické nálady, eremitská tišina, chiromant), protikladně pak působí jeho využití výrazů z polštiny „šukat po pokoji“. Několikrát se v díle také setkáváme s dnes již archaickým spojením „je nabíledni“. Dále pak Trojak užívá žákovský slang a nářečí, když vzpomíná na rodný kraj, na domov, na dětské hraní v horách, na ze dřeva vyřezávané nutrie, které jeho děda prodával.
V díle se objevují zmínky o dobové situaci (např. označení ředitele školy „soudruh Buczek“) apod. V Brněnském metru se také dočteme o Trojakově životě v Brně, nechybí ani zmínka o víně, vinařství, schůzkách básníků v hospodách a dalších neodlučitelných událostech umělcova života. Bogdan Trojak je zejména básník, což se odrazilo i na této próze, která nejenže je prostoupena několika vloženými básněmi, ale místy vykazuje značnou lyričnost, např. „Ve splínu se propadal kamsi do jícnu melancholického bezdna.“ (s. 38) Často se setkáme s metaforami, přirovnáními (gargantuovské hlty), hyperbolami a jinými básnickými obrazy. Viz: „Navíc byla zběhlá ve východní filozofii, což Kojála poněkud znepokojovalo. On se vyznal leda ve vietnamských instantních polévkách.“ (s. 79)
Brněnské metro je soubor povídek, místy snad i fejetonů střídajících se s poezií a věcnými informacemi doplňujícího charakteru. Děj se odehrává v letech 1995 až 1999, přitom hlavní hrdina Kojál několikrát zabloudí do roku 1984 a 1986, kdy vzpomíná na svůj život ve Slezsku. Toto dílo nám ukazuje Trojakovo vypořádání se s rodným domovem, ale také s Brnem, s básníky a s vinařstvím, kterému se teď plně věnuje. Brněnské metro je jistě zdařilá próza s nadsázkou a humorem a hlavně…s připomínkou autorových kořenů! Ad fontes!
„Malíř Magni pil víno celá desetiletí a vénami jeho vlašských předků obíhalo jistě již desítky století.“ (s. 25)