Není bez zajímavosti, že dnešním světem tepe jak cholera touha odhalit filozofickou podstatu duše. Všechna ta zamyšlení o osudu, lásce, neštěstí, vanilkový zmrzce a sportu. K čemu to všechno?
Postavil jsem si barák ze dřeva a nikdo mi ho nesfouknul, nemám o čem psát, tak proč si neudělat procházku mezi filozofy. Platón shání startky, protože jeho model ústavy nikdy nenašel pochopení, zatímco Schopenhauer s Nietzschem hrajou petanque, sport pro starý dědky.
A pak tu máme tyhle mladý bolestný duše, tak plný všeho a tak prázný. Poeticky vybouřený až do morku kostí a možná ještě dál, tam, co začíná život. A z toho všeho je slušnýmu člověku, co si občas poslechne v rádiu toho Beethovena, prostě na blití.