Ó, Atlantido, ty bájné město,
jsi opředeno mnoha mýty.
Už se neschovávej a věz to,
že záhady nebudou dlouho skryty.

Mnoho mlhy tě chrání před námi,
spíš spánkem dosud věčným,
snad jen pouhá vidina nás mámí,
když chceme mít sen skutečným.

Ó, Atlantido, kde se tvé srdce schovává?
Kéž by tě nepotopil osud.
Každý kdo se s tebou utká, prohrává.
Nikdo se ti nevyrovná doposud.

Kde se schováváš, Atlantido, kde?
Jsi snad hvězda svítící na nebi?
Prozraď své tajemství alespoň mne,
ať tvou slávu dále lidé velebí.

Pokladem jsi pro mnohé z nás,
nejkrásnější ze všech světa krás.
Úžasem před tebou padám na kolena,
mocí tvou ohromena.

Kdysi tě inteligentní civilizace obývala,
ale krutá ruka osudu se neslitovala,
zatratila tvou existenci, vznešenost tvou,
kéž bych mohla změnit minulost zlou.

Jednou, až na povrch vypluješ,
spatříš světlo světa,
pak nezapoměn že určuješ,
a že máš právo veta.
Protože jen ty jsi Atlantis,
město měst, město světa.
L. Filipková