Je tomu již dávno, kdy se mi naposledy zdálo mé rodné městečko Levnil tak poklidné a krásné a kdy jsem se v něm cítila tak skvěle jako dnes.

NEJRYCHLEJŠÍ DECHOVKA NA SVĚTĚ SE VRACÍ DO PRAHY!!!
Dechovka? Zatímco ty středoevropské jsou symbolem hudební tuposti, na východě Evropy hýří tento žánr úplně jinými rytmy, barvami i temperamentem. Balkánské dechovky hrají v závratném tempu, jejich hudba je intoxikovaná ohnivým vínem, po domácku pálenou rakijí a romským feelingem. Fanfare Ciocarlia získali v roce 2006 prestižní žánrové ocenění BBC World Music Award.
Mezinárodnímu publiku představil tuto svéráznou hudbu roku 1995 film Underground bosenského režiséra Emira Kusturici.

„ Dobré ráno,“ přivítal ji rádoby mile do nového dne. „ Vyspala ses?“ „Hm, ano, asi dobře. Jo, dobře.“ odvětila s rozsáhlou nejistotou nejen v hlase. On ji samozřejmě pocítil. Neváhá ani vteřinu. „ Vážně? Ani na to nevypadáš. Tak nelži…jako pokaždé. Přijdu si jako tvůj otec, cožpak nevíš, že lhaní se trestá?“ Mlčí. „Tak jak to bylo s tím spaním? Ale popravdě!!“ „ Hm, asi máte pravdu…jsem stále nějak ospalá.“

Vyrušilo nás prudké trhnutí dveří. Zvedla jsem už trochu unavené oči a zahleděla se na zaměstnance drah, který nám s naprosto zhnuseným výrazem nabízel kávu, čaj nebo chlazené nápoje. Bylo na něm vidět, že učiníme-li pouhý pokus si opravdu něco koupit, bude schopen nám k tomu přimíchat i cyankáli.Tenhle obtloustlý, zapšklý chlápek zjevně svou práci miluje. Odmítnut, přirazil s pokřiveným úsměvem dveře, které před okamžikem s vervou otevíral.

Vlak s drcnutím zastavil u zaplivaného nádraží. Na oprýskané zelené lavičce se rozvaloval bezdomovec a s pootevřených úst mu pomalu stékala slina na límec špinavého prodřeného kabátu. Zhoupl se mi žaludek.

Když Michaela Maličká před několika lety sama z důvodu sympatií kontaktovala tehdejšího kolegu, zdaleka nemohla ani tušit, jaký je to osudný krok. Petr Drápal, Michaely čtyřměsíční spolupracovník ve službách pražského letiště Ruzyně, již tehdy zaslepeně toužil po bližším poznání oněch gigantických žroutů ropy, letadel, a s nimi spojené letištní haly. Práce za přepážkou právě zde se mu splnila a on začal konečně žít. Ale na jak dlouho….pouhé čtyři měsíce si Drápal užíval svůj život naplno.

Vidíte ten název? Je pěknej, líbí se mi. Jsem tak trochu básník. Umělec. Da Artist vole. No jasný. Velký Spisovatel přišel, aby nás trochu poučil o životě, vesmíru a vůbec, řeknete si. Můžu vám akorát prozradit, že velký Spisovatel zas až tak velký spisovatel není a nechce poučit vás, ale zachránit prdel sobě. Melancholické zamyšlení v sobotu odpoledne za zastřenými žaluziemi v zemi stínů. Sadistická sebereflexe úplného ztroskotance. Sakra, tak já se do toho pustím, ať už to mám z krku.

Byl to docela obyčejný den. Brzké odpoledne řekla bych. Venku pošmourno, vlaštovky lítaly nízko při zemi. Asi bude pršet, loupe mě v koleni. Nad hlavou bzučí laciná zářivka vrhací na přítomné tváře nepříliš lichotivé světlo. Vrásky se v tom světle prohlubují, tmavé kruhy pod očima ještě více tmavnou a úsměvy i když upřímné, zdají se poněkud pokřivenými. Je to tím světlem. Pražce pod těžkopádnými vagóny tenounce zpívají píseň o nikdy nekončící dřině a lopotě.

spoustu času, mám svůj klid a nepospíchám, můžu snít. Pak létat hlavou v oblacích a slídit vztahy v začátcích. I pozorovat městský ruch, dýchat kdy chci horský vzduch a dělat všechno, vše co znám, snad právě proto bývám sám. Však všechno se dá nabažit, vždyť celý život nejde snít – a věčně slídit lidský ruch, pak nestačí jen čerstvý vzduch, no prostě nechci být už sám, a proto jsem rád že tě mám.
Hehnal

Velmi daleko mě loď odnáší. Velmi daleko od vzpomínek a lidí, kterým záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Vidíš to hvězdné světlo? Budeme hledat hvězdný svit až do konce mého života, jen nevím, jestli to bude mít někdy význam. Držet tě v náručí. Spojme se, abychom zapálili všechny duše, které by zemřely, jen aby se cítily živé. Ale nikdy tě nenechám odejít, jestli slíbíš, že nikdy nezmizneš. Nikdy. Naše naděje a očekávání, černé díry a odhalení.