Noc. Tma. Na obloze se vzájemně proplétají černé mraky a mezi nimi svítí tisíce zlatých teček. Několik z nich svítí mnohem ostřeji než ostatní. Je to hvězdokupa Velký vůz. Stojím pod nimi a pozoruji je. Ještě nikdy mi nepřipadaly tak podivné a fascinující zároveň. Pohledem dolů se všechno vrací. Příšerně tupá bolest, zklamání, strach, naprostá prázdnota…..a nic. Dál už nic. Dál už jen ticho a černočerná tma. Páska se zastavila uprostřed svého promítání. Po zádech mi projede mráz. Je mi zima.
Jsem ubohá a trapná? Jsem opravdu taková troska? Nečekám žádnou odpověď. Nesnáším, když mě někdo soudí a ani se nebudu ospravedlňovat. Nemám ráda soucit a nedoufám, že mě někdo pochopí. Pořád je mi hrozná zima.
Krajnice je studená a kluzká. Stačí jediný krok. Podívám se vzhůru na ten podivný útvar a všechno najednou vnímám mnohem silněji. Ledový vzduch ve své tváři, nepříjemně pronikavý zápach kouře, šustění listí ve větru. V uších mi zazní přidušený výkřik. Jakoby vycházel odněkud z dálky a přitom mám pocit, že se mě přímo hmatatelně dotýká. Byl to můj výkřik. Jenomže ten hlas už nepatřil mně.
Teď už mi není zima. A stačil jediný krok.