Monology srdce - Smíření

Jestliže mám hned na druhý den zapomenout na vše, co se stalo, nemá smíření pražádnou cenu. Jen dobrá paměť je dokáže pozvednout mezi ctnosti.

Snad to právě takhle má být a dluh je splacen. Po všech útrapách, po každé z bolestí, po všem, co se stalo i co se stát mělo, konečně nacházím usmíření. Ve špičkách prstů stále ještě cítím chvění, ale v duši mi dřímá klid a odpuštění. Z mých vzpomínek zmizela všechna hořkost, nenávist se otupila, výčitky utichly. Jako by se přede mnou rozevřela kniha života a v ní stálo všechno to, na čem záleží i na čem vůbec nesejde. Najednou je všechno tak jasné, tak průzračné a já vím, kam a proč mě vedou má rozhodnutí. Kdesi uvnitř sebe cítím uvolnění i strašlivou únavu, možná pořád ještě trochu trpkou, ale příjemnou a tvořivou, která mi dává sílu jít dál. Všechno to zlé je teď pryč a já jsem bohatší o vzpomínky, myšlenky i touhy, o další kousek svého lidství. Minulost je dopsána a já mám před sebou čistý list, na který můžu načmárat cokoli jen budu chtít. Odteď je to jen na mně, nemůžu se vymlouvat. Zase mám možnost volby. Zase mám svobodu.

Komentáře

Proč?

Proč zrovna sem tak osobní a důvěrné texty? Takové věci patří na blog, a ne na tohle místo...

a blog snad není veřejný?

a blog snad není veřejný?

Blog může být veřejný a

Blog může být veřejný a nemusí, můžeš ovlivnit, kdo ho čte. A když už ho někdo čte tak třeba více chápe souvislosti, protože ví o koho se jedná. Jenže tady to takhle nefunguje. Vyvěsíš tady něco osobního, co možná má nějakou myšlenku/vizi, ale je to naprosto vytrženo z kontextu.

me to prijde bez myslenky i

me to prijde bez myslenky i vize a kontext snad k tomu ani neexistuje,