Přiznávám se. Hezky zkraje. Obviňte mě, shledejte mě vinným.
Přiznávám se. Jsem kulturám nevěrný člověk.
Chybí mi dostatečná morálka a vůle. Vůli nemám skoro žádnou – nedokážu se přinutit vydržet s jednou kulturou déle než je nezbytně nutné. Když od ní dostanu, co chci, nechám ji jít. Na nějakou chvíli... pak se k ní vrátím nebo si ona najde mě.
Můžu mít jakoukoli kulturu a nemusím mít žádnou.
Podvádím Beethovenovy symfonie s Le Lannovými jazzovými sóly. Opouštím všechny Voltairovy povídky, Molierovy komedie nebo Baudelairovu poezii, abych se se sklopenou hlavou a odprošováním v očích vrátil do Ameriky. Kerouac s Fantem mě vítají jako ztraceného syna. Medituji s Ginsbergem, noci probdím v zakouřených pokojích s Bukowskim.
Jejich kultura. Moje kultura.
A pak ji zase podvedu. Svedu a nechám se svést jinou. A pořádně si to užívám.
Vychutnávám si vzdálené kouzlo Japonska. Piju saké s Murakamim nebo Cucuim. Přijímám jejich nebe, jejich peklo. Studuji jejich životy a jejich myšlenky.
Jsem Španěl, jako Vallejo nebo Semprún. Jsem Ital, povídám si s Levim. Jsem Nor a společně s Gaarderem se obdivujeme nad zázrakem našeho bytí.
Blake pronáší své vize a já se třesu úctou.
Coelho mě učí žít můj vlastní život.
Prokofjev a Dvořák uvolňují místo Chopinovi. Toho vystrnadí Miles Davis. A toho zase Coldplay nebo dokonce System of A Down.
Nejsem most. Mosty spojují pouze dvě věci. To je příliš málo.
Chci být styčný bod. Kulturní střed vesmíru. Místo, kde se všechno protíná.
Chci být nad kulturami, ne pod nimi.
Protože kultury nejsou, pokud nejsme my. Ale já nejsem, pokud nepřijmu novodobý Babylon. A s ním tolik kultury, kolik jen půjde.
Nechci zrcadla, ale mozaiky.
A tak, dokud to bude jen trošku možné, budu hledat rozmanitost a v rozmanitosti harmonii. Vzdám se příslušnosti k jednomu, aby mi mohlo náležet všechno.
A nikdy nade mnou nezapadne slunce.