" Možná by bylo lepší, kdybych byla slepá !!
Alespoň bych tě tehdy neviděla a nedovolila ti, abys mi tolik ublížil !! "

" Beato ! To neříkej! Takhle nemluv !! "

" Michale....ne, já nemám slov ! Ty mi po tom všem ještě budeš diktovat co smím
a co nesmím říkat?! "

" Já ti nechtěl ublížit....Prostě se to nějak stalo. Když jsem ji viděl...nemohl jsem si pomoct a ..."

" Seš hnusnej !! Je mi z tebe zle ! Vypadni !! Vypadni z mého života !!
Je konec, rozumíš...!! " Beata sebrala své věci a práskla dveřmi.

Jakmile byla z místnosti pryč, rozbrečela se. Nechápala, jak ji tohle Michal mohl udělat...
Nechtěla čekat, až ji v tomhle stavu uvidí. Rychle si otřela slzy a zamířila rovnou před sebe.Nevěděla kudy jde. Chodila dlouho, jen tak, bez cíle... a přemýšlela.
Najednou si uvědomila, že je v parku. Nohy ji už bolely a cítila, že dál nemůže.
Posadila se na lavičku a ukryla tvář v dlaních.
Znovu se rozbrečela.
Tentokrát se ale nesnažila zadržet slzy.
Cítila, že je toho na ni moc.
Včerejší hádka s rodiči, dnešní rozchod z Michalem...všechno se na ni valilo.
Kdyby si o tom mohla alespoň s někým promluvit...
Beata si poprvé ve svém životě uvědomila, že je úplně sama.
Neměla kamarádku, která by ji vyslechla.
Neměla nikoho.
" Tma. " pomyslela si.
Tma zahalila celý její život do svého pláště.
Ani jediný sluneční paprsek. Nic. Žádna naděje na lepší zítřek.
Už navždy ji pohltí. Tma...!!
" Můžu ? " najednou ji z černých myšlenek vytrhl něčí hlas.
Poznala, že patří nějakému klukovi ale neměla odvahu se na něho podívat.
Dostala ze sebe jenom tiché " yhm " a začala hledat kapesník.
Celou tu dobu se na Ondru ( tak se jmenoval ten kluk) ani nepodívala.

" Neplač, " - ozval se po chvilce Ondra a nejistě ji položil ruku na rameno.
" Každý z nás má někdy pocit, jakoby se celý jeho život ponořil do té nejhlubší tmy.
Ale věř mi, zítra to bude lepší ! "

" Nebude " zašeptala Beata ale neodvážila se na něho podívat. Už tak se hodně styděla, že ji ten kluk viděl v takovém stavu. " Moje tma nezmizí nikdy ! Nikdy ! Rozumíš ?! "

" Zmizí. Máš to štěstí..." Ondra se na chvilku odmlčel a pak pokračoval:
" Musíš tomu věřit. Někdy jsou v životě chvíle, kdy ti nezbývá nic jiného, jenom věřit. "

" Přestaň. Co ty víš o životě ?! O skutečném životě a o opravdovém utrpení..,
když celý tvůj život zahalí černočerná tma ?!! "
Beata měla pocit, že se v životě necítila hůř.
Copak mohlo být horčího než to, co právě prožívá ?!
Rychle se vysmrkala a snažila se ovládnout další vlnu hořkých slz.
" Možná, že vím..." Ondra se odmlčel.

Dívka chvíli váhala, ale nakonec se odvážila a pomalu zvedla hlavu.
Spatřila hezkého mladého kluka.
V ruce držel slepeckou hůl ....

Anis