Světlo a stín,
já o tom vím,
že nelze žít
jen na výsluní
života.

Bouřkovým mrakem
stále zakryté slunce.
Kroupy Ti likvidují
veselý výraz tváře
a ryjí dlouhými drápy
hluboké stopy vrásek,
podpisy stínů minulosti.

Zahrabat se pod strom
a nevědět o světle či stínu,
nechat se prorůstat kořeny
jiného života
a sloužit jen tím,
co vzkazuje stín.

Pak mimořádně vyjít ze sna,
který se stává náhle realitou
a je Ti hej.
Poznáváš obrys slunce,
které Tě prohřívá
až do duše
a dokazuje přítomnost světla,
jež rozsvěcuje oheň lásky
v našich očích.

Můžeš životem jít
a propadat se čím dál níž
do bahna osudu,
kdy Tě pronásleduje
stín mraku těžké přítomnosti.
Vždy však zjistíš,
že se zase objeví nový den
měnící bláto života
na červený koberec snění.
Václav Sikora