Pokud patříte mezi milovníky angličtiny zrovna tak jako já, určitě jste si i vy posteskli na úroveň angličtiny a ostatních jazyků na středních školách. Co si budeme povídat, kvalita výuky dostačující není. Studenti si stěžují na nedostatečnou motivaci ze strany učitelů, na nudné nekonečné hodiny, na špatné vykládání látky. Když se opravdu potřebují naučit na test, rychle se nabiflují a po testu na slovíčka zapomenou. V jednom článku jsem četla, že spousta studentů umí používat jazyk formou psanou, nikoliv však formou mluvenou. Pro většinu studentů představuje mluvený projev překážku, špatně vyslovují a dělají často ve zmatku chyby. Při srážce na ulici s cizincem, který se ptá, kudy se dostane tam a tam, student raději odpoví, že neví, že není odsud a jde dál. Pro většinu studentů představuje mluvený projev překážku, špatně vyslovují a dělají často ve zmatku chyby.
Samozřejmě nejhorší věc nastane tehdy, kdy nám jazyk znechutí sám učitel. Znám mnoho případů, kdy studenty jazyk bavil do té doby, než došlo na výměnu profesora a rázem zájem o jazyk opadl. Přístup učitelů ke studentům a jejich celkový přístup k výuce by měl být efektivní.

Když vzpomenu na mé začátky s angličtinou, musím se pousmát. Ve čtvrté třídě nás učila angličtinu třídní učitelka, která ji vůbec neuměla a učila se ji s námi. Po roce vedení školy usoudilo, že to nebyl dobrý začátek a dostali jsme ředitelku. Forma výuky probíhala stylem, rychle se naučte slovíčka, zítra bude test. V šesté třídě nás vyučoval specialista na španělštinu, který netušil, že v angličtině existuje předbudoucí čas a že záporný čas v budoucím čase se dá napsat i celou formou ( will not) nikoli jen won’t. Vzpomínám na týden, kdy náš učitel chyběl, a na suplování jsme dostali kvalifikovaného lektora angličtiny, který na nás mluvil plynule brilantním přízvukem. Všichni jsme byli zmateni a nerozuměli jsme mu. Pro všechny z nás byla tehdy angličtina utrpením. Představovala něco neskutečně těžkého, na co jsme neměli jak dosáhnout. Naštěstí jsem si uvědomila v sedmé třídě, že je na čase s tím něco dělat a stal se ze mě samouk. Přes letní prázdniny jsem se naučila více než za všechna ta léta předešlá a co více v angličtině jsem našla neskutečné zalíbení a to mi zůstalo dodnes. Bylo zapotřebí mé úsilí nějak vyzkoušet. Náhodně jsem našla na inzerát v jednom časopise o klubu, ve kterém si lidé z celého světa píší dopisy v jazyce, který si zvolí. Neváhala jsem a registrovala jsem se na internetových stránkách. Brzy mi přišly první adresy a začala jsem si dopisovat s děvčaty z Německa a Anglie. S jednou dívkou si píšeme dodnes a pojí nás velké přátelství. Musím podotknout, že zkušenost s psaním dopisů mi dala hodně. Doteď nemám problém rychle cokoliv sepsat.
S přestupem na střední školu se kvalita výuky lehce zlepšila, ale nic valného se nedělo. Vše, co jsme probírali, jsme již uměla. Testy, které jsme dostávaly, byly k dispozici volně na internetu, takže všichni ve třídě měli výborné známky. Samozřejmě i ti, kteří anglicky neuměli téměř ani slovo. Zlom nastal ve čtvrtém ročníku, kdy jsme dostali Čecha, který žil a studoval v Americe. Onen pán pochopil a ihned uviděl, na jaké jsme všichni úrovni a během jednoho roku nás naučil vše potřebné k maturitě, včetně gramatiky, popisování obrázků, konverzací, že jsme odmaturovali všichni a nikdo hůř než za 3.

Osobně si myslím, že přikládat učitelům za vinu naše jazykové znalosti, je omyl, kterého bychom se měli vyvarovat. Důležitý je náš i jejich přístup. Pokud se jen vždy něco zpaměti naučíme a po testu jsme rádi, že máme od všeho pokoj, tím ani v životě ničeho nedocílíme. Učitelé by nás měli motivovat a my musíme onu motivaci nalézt v sobě.

Nebojme se nezdaru, pokud se budeme angličtině věnovat, rozhodně nás neúspěch nečeká. Opakování je matka moudrosti a jak říkají Angličané ‘‘ Practice makes perfect‘‘.