O novém historickém románu "Korsický lev a francouzská holubice" - úryvky z knihy 1. část

Ohromná paleta hýřící barvami, provoněná macchií a láskou dvou hlavních aktérů. Osud, žal, nenaplněná touha, vzájemně se prolínající životní příběhy, jež čtenáři berou dech a zároveň ho nutí k hlubokému zamyšlení. To je nový historický román Korsický lev a francouzská holubice spisovatele Roberta Tingela, který z temných hlubin zapomnění vyzdvihl korsického hrdinu Pasquala Paoliho, jehož v druhé polovině 18. století opěvoval celý svět. Dokonale provázaný dynamický příběh, odehrávající se na jednom z nejkrásnějších středomořských ostrovů a zároveň v mocné Francii, začíná v roce 1755. Nejdříve jen šumí jako horský potok, postupně do něj vplouvají jednotlivé historické postavy. Stále se zrychlujícím tokem jsou unášeny k hřmícímu vodopádu jménem Velká francouzská revoluce. Chcete-li se dozvědět, proč k této krvavé a smutné dějinné události došlo, jak probíhala a skončila, pak je tato kniha určena právě Vám.
Autor: Robert Tingel
Termín vydání: polovina listopadu 2008
Objednávat můžete na

Jako mediální partner Vám exkluzivní úryvky z tohoto románu přinášíme zde na PROSTORU:
1. část úryvků nyní, další za pár dní:

Úvod

Život každého z nás je příběhem. Není-li popsán, spláchne jej čas do moře zapomnění. Aby v temných hlubinách dávných věků nezmizel muž, který byl ve své době opěvován a ctěn jako symbol lidské svobody, hrdosti a statečnosti, rozhodl jsem se vylíčit jeho spletitý osud. Jmenoval se Pasqual Paoli a byl podivuhodně provázán s historickými osobnostmi jako Rousseau, Ludvík XVI., Napoleon a mnozí jiní. Narodil se na krásném středomořském ostrově – Korsice, která v té době patřila Janovu. Již jako malý chlapec, vyciťující bezpráví a útlak ze strany Janovanů, snil o tom, že jednou dovede korsický lid ke svobodě, což se mu v šedesátých letech osmnáctého století skutečně podařilo. V roce 1755, kdy začíná náš příběh, se seznámil s mladičkou Francouzkou, kterou ale osud zavál z Korsiky do Versailles, kde setrvala až do rozběsněných revolučních dnů roku 1789.
Román tedy spojuje osud zapomenutého korsického hrdiny Pasquala Paoliho s nejkrvavější francouzskou epochou. Barvitě popisuje boj Korsičanů za svobodu, vysvětluje příčiny Velké francouzské revoluce a seznamuje čtenáře s jejími hlavními aktéry. Základním mottem celé této knihy je varování před jakoukoli revolucí, protože revoluce znamená násilí, bezpráví, zlo a potírání lidské svobody.

Kapitola 1: Bouře

Korsické vody, duben 1755

Ocelově černé mraky se hnaly po nekonečné pláni nebes jako splašení koně. Vítr políbil mořskou hladinu a rozběhl se po ní do všech stran.
„Blíží se bouře!“ prolétlo lodí a strženo větrem rozbilo se v tisíc neviditelných střepů o zadní palubu. Dříve jasný obzor zmizel v nedefinovatelné vlhké šedi.
„Kapitáne?“
„Ticho!“ okřikl důstojníka kapitán, přivřel víčka a do nozder nasál mořský vzduch. „Skasat plachty!“ zaburácel.
„Všichni muži na palubu! Skasat plachty, námořníci! Pohyb, pohyb!“ nesl se lodí důstojníkův křik.
V podpalubí, v malé kajutě, která pomalu šedla bouří, seděl muž a četl. Zažloutlé stránky knihy ztmavly a písmena se slila do dlouhých nic neříkajících hadů. Protřel si oči a zadíval se do ohňostroje blesků za oknem. Ohlušující hromy se staly gongem, který otevřel bránu jeho vzpomínek.

Bylo ticho a tma. Netopýři poletovali v povětří a lovili noční hmyz. Starý kamenný dům, stojící hned vedle vinice, oddychoval hlubokým spánkem. Studené světlo hvězd stékalo po jeho břidlicové střeše stejně jako pot po Pasqualových tvářích. I když kolem něho všechno spalo, on usnout nemohl. Převaloval se z boku na bok a počítal minuty horké noci, které odkapávaly z velesvíce času jako vosk.
„Co to bylo?“ škubl sebou. Posadil se a nastražil uši. Chvíli napjatě poslouchal, ale slyšel jen hluboké ticho. To se mi asi jen zdálo, řekl si pro sebe a opět si lehl.
„Vlastní postel je vlastní postel. Tohle není ono,“ zašeptal a dlouze zívl. „Guido je můj nejlepší kamarád, ale příště budu spát doma.“ Otočil se a sladce zamlaskal.

Buuuum! Hluboký hrom roztrhl minulost v současnost. Obloha zazářila a v momentě se ozvala další rána. Moře se rozježilo a silný vítr hnal loď tam, kam nechtěl její kapitán.
„Co se to děje?“ vykřikl překvapeně a knihu, kterou stále držel v ruce, odhodil na zem.
Prásk! Prásk! duněly hromy jako dělostřelba.
Vstal a rychle sfoukl svíci v lucerně, která se mu houpala nad hlavou.
„Tak to bude jistější,“ zašeptal a prsty si pročísl dlouhé hnědé vlasy, které mu visely přes obličej. Zaslepen vlhkým šerem se po chvíli vrátil ve vzpomínkách do oné noci, kdy -

„Áááááááááá!“ vyrval ho ze sna strašlivý výkřik, v kterém cítil bolest i beznaděj. Výkřik, jímž se někdo bránil a zároveň volal o pomoc. Výkřik strachu. Výkřik smrti. Výkřik, který ten, kdo ho vydá, již nikdy nezopakuje.
„Co?“ trhl sebou a nechápavě zamžoural kolem sebe. V mdlém světle hvězd se snažil rozpoznat tvary, jimiž byl obklopen. Nic nepoznával. Na místě dveří, které byly v jeho pokojíku přímo proti posteli, stála velká černá skříň.
„Kde to jsem?“
„Néééééééééé!“ slyšel znovu.
Guido! blesklo mu hlavou. „Guido, co se stalo? Guido!“ křičel z plných plic, když se konečně probral a trochu zorientoval. Nervózně hmatal kolem sebe. Vzal za kliku, prudce otevřel dveře a rozběhl se k pokojíku svého kamaráda.
„Co se to děje?“ protrhl zatuchlý vzduch hysterický povyk Guidovy matky, která vyběhla na schodiště. Pasqual vstoupil do ložnice a -

Obloha zazářila bílým světlem.
„Proč jsem jen usnul?“ kroutil hlavou a obličej si schoval do dlaní. K uším mu doléhaly nářky spolucestujících zápasících s mořskou nemocí.
„Budu zvracet!“ ozval se za dveřmi dusivý ženský křik.
„Tady ne! Na mě ne!“ bránila se postarší dáma s velkým kloboukem.
„Ticho! Buďte ticho, vy čuňata, nebo se pozvracím já z vás!“ obořil se na dámy obtloustlý muž.
„Co nás okřikujete? Copak nevidíte, jak ta žena trpí? Je bledá jako stěna. Jen se na ni podívejte! Je to chudák.“
„No dovolte, dámo, ale - “
„Mlčte, vy sobče!“ zpražila ho.
„Co si to dovolujete?“ zareagoval podrážděně tlouštík.
„Je mi špatně. Je mi strašně zle,“ sípala žena celá bledá.
„Co koukáte? Pomozte jí někdo. Já s ní sama ani nehnu.“
Buch, práskly dveře. Ženy osaměly.
„Sobec jeden!“ poznamenala dáma s velkým kloboukem.
„Vždyť jste ho k tomu vyprovokovala,“ ozval se z tlačenice lidských těl jiný muž.
„No jistě, ale teď, když ta dáma omdlívá, tak -“
„Už mi je lépe. Bude to dobré. Děkuji vám, paní.“
Pasqual slyšel kolotoč hlasů, který se roztáčel stále rychleji a rychleji. Silný vítr vytáhl z mraků další blesk a pak se ozval strašidelný hrom. Jeho mozek se otřásl a začal opět vzpomínat.

„Guido?“ zašeptal Pasqual do černé tmy.
„Mami, maminko,“ chroptěl kamarád.
„To jsem já, Guido. Co se děje? Už jdu za tebou.“
„Pasquale… byl… byl to…“
„Co to říkáš? Nerozumím ti.“
Velká hradba mraků zatáhla oponu stříbrně planoucího jeviště, a tak bledé světlo hvězd pohaslo.
„Je tady tma jako v pytli, ale už jsem u tebe,“ těšil ho Pasqual, když konečně nahmatal postel.
„Co to je?“ vykřikl poděšeně poté, co na prstech ucítil mokré teplo.
„Co se stalo?“ roztřásl se. „Guido?“
„Byl to… byl to…“ chroptěl chlapec.
Pasqual z něho strhl vlhkou přikrývku a dotkl se jeho těla. Bylo celé vlhké.
„Guido! Paní Gonyová! Pojďte sem! Rychle! Pomóc!“ křičel jako smyslů zbavený. Dlouho se v naprosté tmě pral s děsivou nejistotou, ale nyní narazil na ještě daleko horší skutečnost.
„Guido! Synáčku, co se stalo?“ zaslechl vyděšený hlas paní Gonyové, která se s lucernou blížila k ložnici.
„Nééééééééé!“
Všude byla krev. Ruce, hruď, obličej. Pasqual se díval na své ulepené dlaně a křičel. Nevnímal paní Gonyovou, která se vrhla ke Guidovi a začala s ním hystericky třást. Plakala a všemožně, avšak marně se snažila vrátit mu život.
„Guido! Guido! Otevři oči! Dýchej!“ pleskala ho po tvářích.
„Je mrtvý! Můj syn je mrtvý! Zabili ho! Piscallinové ho zabili!“
„Piscallinové?“ zděsil se Pasqual.
„Ano, určitě to byli oni! Můj manžel jim před deseti lety zabil otce a ze strachu před odplatou utekl do hor, kde se skrývá dodnes. Nenašli ho, a tak mi zabili syna. Mé jediné dítě!“
„Paní Gonyová!“
„Nech mě být! Nic nechápeš!“ okřikla ho a jedním švihem mu smetla ruku ze svého ramene.
„Nic nechápeš! Nemůžeš pochopit. Ale,“ oči jí zajiskřily a obočí se stáhlo těsně k sobě, „já svého syna pomstím. Zabiju je!“ pronesla s chladnou, nebezpečnou rozvahou.
„To nesmíte, paní Gonyová,“ vrtěl hlavou Pasqual.
„Musím ho pomstít!“
„Dejte je k soudu, žalujte je!“
„Jsi ještě malý a naivní, chlapče. Soudnictví v naší zemi nefunguje. Musím vzít spravedlnost do svých rukou!“
„Ne, to nesmíte, paní Gonyová! To nesmíte!“

pokračování za pár dní...