Stojíš s otevřenou pusou a jen koukáš. To snad není možné, běží Ti hlavou. Ten pocit neschopnosti, neuvěřitelnosti, omezenosti. Ten nekonečný, nezapomenutelný záchvěv zbytečnosti. To je rozhodnutí. Ano, i to je rozhodnutí. Toto či tamto nebo ještě něco jiného? Kdo se ptá? No ty sám, nebuď z toho zmatený. Je to ten moment, který bys nejraději přeskočil, a předstíral bys, že neexistuje. Asi právě tohle je síla okamžiku nepříjemných situací, které jsou nezbytné pro naše porozumění. Očekávání. Co bude dál, kdo přijde, co nabídne, jaký pohled ti věnuje, co ti to přinese? Nic, nikdo, nijaký. Všechno je na tobě. Buď začni, nebo také můžeš čekat na něco, co nepřijde. Musíš si tu věc vytvořit, ona ještě neexistuje. Tyhle věci se kreslí duší, píší myšlenkami a tvarují rukou. Neexistují. Neexistují, dokud se pro ně nerozhodneš. Jsi to právě ty, kdo jim dá tvar a kdo je navrhne. Pokud to neumíš nebo nechceš umět, nebo máš jinou výmluvu, nikdy nevzniknou. Minimálně ne takové, jaké bys je vytvořil ty. Je to složitá situace, viď. No, vlastně ne. Můžeš ji změnit. Tak si vyhrň rukávy.