Čtu příběhy jiných,
abych zapomněla na vlastní smutný příběh,
poslouchám jiné lidi řvát do tmy sprostá slova,
přitom toužím přidat se k nim…
Stát na kopci, na střeše domu, v koruně stromu…
A řvát z plných plic, že umírám,
že trpím rakovinou citu, že mě to rozežírá zevnitř..
Čtu literaturu plnou smutku,
čtu o zoufalství trpících lidí..
A pak si uvědomím:
Vždyť já si nemám na co stěžovat!
…přesto tiše kleju.
Za sevřenými rty mi pulzují vulgarismy.
Taky píšu literaturu zoufalství.
Poslední komentáře
před 13 let 12 týdnů
před 13 let 13 týdnů
před 13 let 14 týdnů
před 13 let 24 týdnů
před 13 let 35 týdnů
před 13 let 35 týdnů
před 13 let 45 týdnů
před 14 let 2 týdny
před 14 let 14 týdnů
před 14 let 22 týdnů