Po tom, co jsem Brianovi v kavárně napsala na ruku své telefonní číslo, nezklamal mě a ještě ten večer mi zavolal, abychom si domluvili kamarádskou schůzku na půli cesty, někde mezi milionářskou barákovou čtvrtí a milionářskou bytovou čtvrtí. Při rozložení mapy města s nejoblíbenějšími návštěvními kouty bych kousek modelíny vymodelované do placky, umístila na tržnici, kde právě probíhají trhy a kam přijely kolotoče.

Ráno toho dne, kdy se schylovalo k našemu třetímu shledání, mi ještě dvakrát zavolal, aby vše potvrdil.

„Odpoledne je na houby, chodit na kolotoče, takže navrhuji jít nejprve na tržnici, podívat se, co zajímavého si letos zelináři a ostatní prodejci připravili, pak se jít projít a večer kolem desáté to rozjet na ruském kole a ostatních atrakcích. Co ty na to?“ Zeptal se mě pan Pakito.

„Páni, ty to máš tedy naplánované. Vypadá to zajímavě.“

„Jen vypadá? Já bych řekl, že to zajímavé na první oficiální schůzku s internetovou nejlepší kamarádkou je, hm?“

„To máš pravdu. Hm, kde se tedy sejdeme?“

„Na místě? Dejme tomu v 6?“

„Super, to beru. Budu tam. Vezmu si na sebe ty lodičky, co si mi tuhle koupil, jo?“ Přelaďovala jsem kamarádskou konverzaci.

„Vezmi si na sebe, co chceš, ale varuji tě. V jehlách se špatně chodí po louce i v létě, natož v tomhle deštivém počasí.“

„Třebas už je sucho, když dnes opět svítí slunce a na venkovním teploměru vidím 22 stupňů již takhle po ránu.“

„Nu dobrá, kdybych se zpozdil, ber na mě ohled. Jsem tu teprve čtrnáct dní.“

„Neboj, tvůj osobní řidič tě tam doveze v pořádku ve tři čtvrtě na 6“, ujišťovala jsem ho.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ Znejistil.

„Chodila jsem s pár zazobanci.“ Zažertovala jsem.

„Ha ha. Tak jsme domluvení. Těším se.“ Ukončil konverzaci.

„Já též. Ahoj.“ Jen co jsem to dořekla, zavěsil. Ještě chvíli jsem poslouchala pípání vycházejícího ze sluchátka a nakonec ho položila a ihned znovu zvedla a vytočila číslo Cody. Chtěla jsem se ji pochlubit, jak náš vztah pokračuje.

Vzpomněla jsem si na předchozí večer, kdy po rozloučení s panem Pakitem jsem nasedla do metra, kde jsem náhodou potkala Cody, která se vracela z noční brigády v supermarketu zpět domů.

„Je to fešák, to se musí uznat“, pochvalovala ho má kamarádka Cody. Ona vždy měla muže prokouknuté a řekla mi, co mohu očekávat a co ne. „Hlavně se nesnaž z té kamarádské schůzky udělat rande. To je špatně. Chovej se přirozeně a ono to nějak dopadne. Jo a máš povolené dvě pusy. Ale ta první závisí na něm, jestli ti ji dá, či ne. Tu rozlučkovou můžeš dát ty.“ Poučovala mě.

„Já vím, díky za radu.“

„A užij si to!“ Zavolala na mě po rozloučení.

Do telefonu jsem jí řekla vše do detailů, jak se mezi dívkami sluší a patří. Ještě jednou mi popřála štěstí.

Hodinky mi oznamovaly, že je devět ráno. Teprve. Co budu dělat celý den? Mamka byla opět v práci, Cliff byl zaneprázdněn a mně nezbylo nic jiného, než se zabavit sama. Sedla jsem si k počítači, otevřela Word a začala psát. Psala jsem celé dopoledne do času oběda, po obědě dál pokračovala. Popsala jsem dvacet stránek.

„Postačí“, usmyslela jsem si i s úsměvem na tváři, že se mi povídka o Keporkakovi povedla. Vytiskla jsem ji a uložila do další košilky v šanonu. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Že bych se začala připravovat? Bylo by na čase. Pak opět nebudu stíhat a chci tam dorazit přesně v šest hodin.

Vykoupu se, vyfénuji si vlasy a vyžehlím je. Do uší si nasadím černé náušnice v arabském stylu. Nanesu na oči tenkou vrstvu bílého stínu a s pomocí tužky na oči si vytvořím kouřové stíny. Vše doladím ještě řasenkou. Mou zásadou bylo, nepoužívat make-up a pudr. Maximálně tak korektor, který zahlazuje stopy po vymáčknutém akné, které mi ve vší nespravedlnosti přes noc naskákaly na obličeji.

Půl hodiny vybírám vhodné oblečení. Nakonec zvolím černé legíny a tuniku v arabském stylu, které mi ovšemže ladily k náušnicím a k řetízku, který jsem si přivezla vloni z Egypta, kde jsem byla na dovolené s mamkou. Do pytlové kabelky od Chanela jsem si připravila vše, co budu potřebovat a přidala k nim tenisky.

Je čas opustit útočiště a vydat se vstříc osudu. Nazuji si lodičky od Christiana Louboutina, co mi daroval Brian, a zanechám mamce na stole vzkaz, aby na mě nečekala s večeří, že si koupím hamburger nebo párek v rohlíku na tržnici.

„Taxi!“ Zvednu ruku na projíždějící žluté auto s polepy newyorské taxi služby. „Do Malé Itálie prosím. Na tu velkou tržnici.“

„Jak si přejete“, oznámí mi řidič a já se bez jeho vědomí narychlo upravím ve zpětném zrcátku.

Na předem smluvené místo jsem dorazila přesně v 6 hodin a dvacet sekund. Pan Pakito již čekal na parkovišti opřený o černý vůz. Byl obutý v pánské sportovní obuvi a na sobě měl černé džínsy a fialovou košili, kterou jsem odhadovala na Pradu a měla jsem pravdu.

Čekala jsem, že mi přijde naproti, ale on tam stojí opřený o auto se složenýma rukama na prsou a usmívá se. Jsem nervní, ale stále si v hlavě opakuji, že to není rande.

„Ahoj.“ Pozdravím ho první.

„No ahoj, čekal jsem, že zakopneš o taxík, ale ty boty ti asi přinášejí štěstí. Moc ti to sluší.“

Poděkuji ze slušnosti. On mezitím otevřel dveře a podal mi sáček.

„Na, to je pro tebe. Byl jsem hned tady u prvního stánku a koupil jsem ti bonbóny. Měla jsi pravdu, můj šofér mě opravdu přivezl ve tři čtvrtě na šest. A teď mi prozraď, jak jsi věděla přesný čas.“ Snažil se ze mě dostat pravdu.

„Jen odhad.“ Zalžu a Brian na mě hodí upřený pohled ve smyslu „nekecej“. „No dobře. Správný džentlmen chodí na schůzky vždy dřív. To jste se tam v té Evropě neučili ve škole na hodině etikety, jak se správný džentlmen má chovat?“ Zažertuji.

„Učili, ale nesmíš zapomenout, že já jsem ze základní školy pryč déle jak ty.“
Zasměji se.

„Opravdu ti to moc sluší“, řekne a políbí mě na tvář. Zrudnu, otočím se a předstírám, že si potřebuji kýchnout. Panikařím moc okatě a pan Pakito by musel být opravdu hloupý, aby si nevšiml, jak jsem nervózní.

Něco kolem osmé, po nákupu sladkostí, ovoce a kýčovitých maličkostí, jako jsou například náramky z plastových mušlí, na kterých jsem trvala, že mu je koupím, jsme opustili tržnici.

„Nastup do auta“, poprosí mě.

„Já myslela, že se projdeme.“

„Změna plánu“, oznámí a nasedne. Chvilku tam stojím s nejistým výrazem ve tváři a nakonec se nasoukám vedle něj.

„Jaká změna plánu?“ Optám se opatrně.

„Nebuď zvědavá.“ Odpálkuje mě žertovným přízvukem a já si už opět tak uvolněná nepřijdu. Co když má se mnou jiné úmysly, než jsou dovolené? Musím to ihned zjistit.
Nakonec to byly jen přihlouplé myšlenky.

Vůz zastavil na obrovské příjezdové cestě. Ozval se bzučák.

„Tady řidič pana Pakita.“

„Jo, to je v pořádku, pustím Vás dovnitř“, ozve se a otevře se brána. Vjedeme dovnitř do areálu, kde objedeme menší kulaťák, než konečně zastavíme před hlavními dveřmi velké růžové haciendy porostlé živým plotem. Brian mi ochotně otevře dveře.

„Tak tady bydlím. Je to dům nějakého zbohatlíka, který zdědil jmění, jak po své rodině, tak po rodině zesnulé manželky a on potřeboval na rychlo nějakého nájemníka, aby se zde necítil sám a opuštěn. Tak se toho chytla Ave, moje asistentka.“

„To že je dům? To je hrad!“ Vyhrknu užaslým tónem.

„Ha“, obejme mě kolem ramen, „ty dvě horní patra jsou moje.“
„Oooo“, procedím.

Otevřou se hlavní dveře a ven vyjde postarší muž v kostičkovaném županu.

„Jo, to jste vy. Žádné mejdany.“ Pohrozí prstem na Briana a vrátí se dovnitř.

„Hm, nějaký drsný pán“, posměji se a Brian se radši ani nevyjadřuje.

Už ve vstupní hale se mám sto chutí otočit a odejít. Na zdech jsou pověšené ty nejvzácnější černobílé fotografie New Yorku, které jsem nikde nemohla sehnat jako foto tapetu na svou zeď v ložnici. Dojdeme k výtahu, který stojí hned vedle velkých dřevěných schodů s červeným kobercem. Ten muž musí mít miliardy na účtu, aby si dovolil padesát členů služebnictva, které ve svém obrovském paláci nechává bydlet. Již ve výtahu jsem totiž zjistila, že si najímá cizince, u kterých si může být jistý, že mu poslouží i za almužnu. Vyjedeme do pátého patra. Obsluha nám odhrne mříže a otevře dveře. Připadám si jako na Titanicu. Myslím, že to byl majitele a jeho nebožky nejoblíbenější film, jelikož vše připomínalo tu dobu.

„To je ten plán. Přemýšlel jsem, kam tě vzít, místo procházky, protože mě bolí nohy a nic lepšího mě nenapadlo.“ Omlouval se při odemykání dveří.“Doufám, že se se mnou teď nerozloučíš a nestrčíš mi do kapsy další zlomený podpatek s výhružným dopisem“, posmíval se.

„Neboj, nemám to zatím v plánu.“

„To jsem rád“, oddechl si. „Tak pojď dál a nezouvej se, mám tu bordel.“
Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Briana byt vypadal úplně jinak, než ostatní části domu. Byl moderní a vysílal pozitivní signály. „Tady je hlavní obývací pokoj s jídelnou a támhle za rohem je kuchyňka, ve které mi vaří nějaká služebná z Ruska. A támhle po těch schodech vyjdeš do velké místnosti, kterou považuji za svou noclehárnu a pracovní pole v jednom.“

„Je to krásný“, přikyvuji. „Hádám, že místo vany máš bazén.“

„No, skoro“, přiznává. „Ale dva metry do hloubky opravdu nemá“, usměje se a ukáže mi, abych si sedla na koženou sedačku. „Dáš si něco k pití?“, zeptá se konečně.

„Dám si vodku s džusem“, odpovím.

„Hned to bude“, prosloví a přejde k baru. „Říkám tomu přechodné bydlení.“

„Proč?“, zeptám se. „Já bych tu klidně strávila celý život. Miluji tuhle čtvrť, ale ne tolik, jako tu mojí.“

„Je mi to jasný“, promluví po pár vteřinách, co se pokoušel naaranžovat měsíček pomeranče na okraj skleničky a nějak se mu to nedařilo. Podá mi jednu skleničku a sedne si vedle mě. Přiťukneme si.

„Tak na co?“ Zeptám se.

„Na nás dva. Že nám to konečně vyšlo to shledání.“ Odpoví jistě a bez nějakého uvážení.

Vypili jsme společně pár skleniček vodek a rozhodli se, že se vydáme na kolotoče.

„Počkej, mám špatné obutí“, oznámím u dveří a přezuji se z lodiček do tenisek.

„Koukám, že si vybavená.“

„Jako vždy“, odseknu a vydáme se k výtahu.

„Vystřelíš mi růži?“ Zeptám se.

„To se ještě uvidí“, pokrčí rameny a popostrčí mě do kabinky.

Opustili jsme bohaté území. Zpět na tržnici, kde se zahajoval letní kolotočový festival ohňostrojem, na který jsme koukali okýnkem auta, jsme dorazili o dvě hodiny později z důvodu zácpy na hlavní třídě.

Ohňostroj byl nezapomenutelný, i když jsem si pohled na nebe představovala úplně jinak. Že stojím na poli, odkud je nejlepší výhled, ruku v ruce s Brianem.
Jenže toho bych chtěla až příliš. Už tak to bylo dokonalé.
Vymotali jsme se z davu lidí. Brian mě držel za límec kožené bundy, abychom se od sebe neoddělili.

„Nemáš žízeň? Tamhle prodávají pivo.“ Křičí mi do ucha přes hlasitou hudbu vycházející z reproduktorů umístěných kolem celého areálu.

„Děkuji, ale dám si jen Colu. Pivo totiž nepiji.“

„Dobře. Počkej tu chvíli, hned jsem zpět.“ Usměje se na mě a vydá se k volnému stánku. Mezitím se rozhlížím po okolí, jestli neuvidím někoho známého. Nevidím. New York má přeci jen několik milionů obyvatel a znát je všechny by bylo umění.

Stojím uprostřed dvorku na zámecké dlažbě s ornamenty holubů. Kolem mě postávají hloučky podnapilých lidí různých věkových kategorií od 21 do 100 let, kteří se opírají o mramorové sloupy nebo o sebe. Brian mezitím čekal na objednávku u jednoho z nejoblíbenějších stánků ve městě, který nabízel vše možné od pití až po laciné pašované zboží z Číny. Projedu pohledem všechny stánky, které jsou rozmístěny vedle sebe podle barvy od nejstudenějších až po ty nejteplejší, jestli neuvidím Steva, kterému občas ve volném čase vypomáhám.

Podařilo se. Alespoň nějakou známou tvář vidím. Jeho stánek – oranžové barvy – je umístěný hned vedle toho, u kterého je Brian.

Povídali jsme si a pohledem jsem vždy brouzdala k Brianovi, abych ho neztratila z dohledu. Najednou však do mě vší silou strčila dáma v růžovém kostýmku od Chanela.

„Uhněte mi, mladá dámo, když nic nevybíráte.“ Zaječela na mě.

„Příště trochu úcty, prosím.“ Požádám ji. Bez dalších slov dáma odejde a já jen zakroutím hlavou nad jejím hrubým chováním.

„Z toho si nic nedělej. Promiň, že jsem se tě nezastal, ale víš, jak to chodí. Zákazník – náš pán.“ Omlouvá se Steve.

„To je v pohodě. Neboj, vím, jak to chodí. Učím se to ve škole v hodinách Managementu.“ Mezitím se k nám připojí Brian.

„Vše v pořádku?“ Optá se.

„Samozřejmě. Jen do mě vrazila nějaká paní a div mi nevynadala, že tu překážím.“ Postěžuji si. Brian se jen směje.

„Musíme jít. Na Ruské kolo je celkem fronta, tak abychom se vůbec dnes na tuto atrakci dostali.“
Celý večer jsme si nakonec užili. Vystřídali jsme všechny atrakce od Ruského kola, na kterém jsme se kochali krásami velkoměsta, po kladivo, na kterém si Brian, který nemá žádné svaly, málem zlámal pařáty. Dále jsme navštívili autodrom, kde jsme do sebe naschvál bourali, i Break dance, ze kterého se Brian málem pozvracel. Nakonec mi vystřelil růži a plyšového medvídka, kterého jsem okamžitě pojmenovala Brian.

„Už je pozdě. Musíme jít. Mám ještě nějaké povinnosti.“ Oznámí mi Brian.

„Dobře. Chytím si taxíka.“ Podotknu.

„To nebude potřeba. Odvezu tě sám.“ Nabídne se. Přijmu nabídku a poděkuji mu za hezký večer. Vydáme se zpět k autu. Na parkovišti však stála limuzína a já si v duchu říkala, že by ji pro nás objednal? Že by mě místo domů odvezl k němu do pronajatého bytu, kde by se mě vášnivě zmocnil?

Otevřely se dveře a z limuzíny nožku po nožce vystoupila ta dáma v růžovém kostýmku, se kterou jsem měla aférku u Stevova stánku. Cupitá si to na vysokých jehlách, na kterých umí sotva chodit, přímo k nám.

„Ahoj miláčku.“ Vychrlí ze sebe Brian.

„Ahoj cucáčku, co ty tady?“ Zeptá se ta dáma v růžovém. Upustím na zem medvídka Briana, který přímo zapadne do bláta. Jsem zděšená a nevěřím svým očím.

„Jsem tu s kamarádkou. Pamatuješ, jak jsem o ní s tebou nedávno mluvil?“

„Jestli mohu hádat, je to ta kamarádka přes internet?“ Falešně se usměje a podá mi ruku.

„Pardon. Představím vás.“ Omluví se Brian. „Tohle je má žena Claire a tohle je má nejlepší kamarádka Mia. Claire se živí šitím mých návrhů. Je to vlastně náš rodinný podnik. Dá se říct.“ Vypráví mi o ní, jako by se vůbec nechumelilo.

Přestávám vnímat svět a dělá se mi černo před očima. S mírně pootevřenou pusou upřeně zírám na manželský pár, který se přede mnou líbá.

„Budu vás muset omluvit. Tamhle stojí má učitelka na tenis. Musím ji jít pozdravit. Poroučím se.“ Jednou rukou mi stiskne rameno a druhou si položí na své srdce. „Ráda jsem vás poznala, slečno.“

Dupnu na méďu a odkopnu ho do příkopu. Ještě jednou se otočím na Claire a pozorně si ji prohlížím. Něco se mi na ní nezdá…

„Nečekal jsem…“

„Ty jsi ženatý?“ Vyhrknu na něj a vytáhnu si rukávy až skoro k ramenům.

„A-n-o, jsem. Já ti to nikdy neřekl nebo nenapsal?“ Dělal ze sebe hloupého.

„To jsi tedy neřekl a ani nenapsal.“ Zakroutila jsem hlavou a chtěla odejít.

„Kam jdeš? A co blbneš?“ Chytl mě za ruku a já už necítila ten krásný pocit z jeho něžných dlaní, ale jen mráz po zádech.

„No víš. Ale to je jedno už.“

„Není, řekni mi to, prosím.“ Dožadoval se Brian.

„Myslela jsem, že je něco mezi námi víc, než jen kamarádství a ty jsi mezitím celou tu dobu ženatý a ani si mi nic neřekl a já teď nevím, co mám říct a hlavně co mám dělat.“ Rozbrečím se mu v autě, do kterého jsme mezitím nasedli, abychom neudělali venku rozruch.

„Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Myslel jsem, že dávám celou dobu jasně najevo, že chci, aby to zůstalo jen u kamarádství. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Nechtěl? Dával celou tu dobu jasně najevo? A co ty polibky? Co ty sms, co ty krásné fráze, které si mi kdy řekl? To bylo jen z kamarádství? Neřekla bych.“ Vyjekla jsem na něj.

„Máš pravdu. Nebylo to jen z kamarádství. Chtěl jsem nezávazný flirt, ale jen ze začátku. Pak jsem se snažil si tě držet dál od těla, jelikož se ke mně přistěhovala z Londýna i Claire a naše děti.“

„Cože, ty máš i děti? Myslela jsem, že o tobě vím všechno. Chceš mi říct, že jsi mi celou tu dobu lhal?“

„Ano, lhal. A věř mi, že mě to šíleně mrzí, jelikož jsi opravdu hodná dívka. Musím ti však říct celou pravdu. Už to nemůžu držet dál v sobě. Je mi 37 let. Ne 25. Mám tři děti Boba, Lisu a Nataly s Claire. Jenže to není má jediná manželka. Jsem bigamista a mám další čtyři ženy a s každou z nich mám dalších sedm dětí. Doufal jsem, že by si mohla být mou šestou ženou. Ale chtěl jsem jít na to opatrně, ale již vidím, že to nemá cenu. Chtěl jsem si tě omotat kolem prstu a zlanařit tě ke sňatku, jako jsem to udělal se všemi svými chotěmi. Přistěhoval jsem se do New Yorku proto, že v Anglii nejsou bigamisté, jako jsem já, vítáni. Pakito fashion není moje značka. Nemám žádnou asistentku a ten pán, u kterého bydlím, je můj děda, který má sklerózu. Jsem nezaměstnaný otec na mateřské dovolené a rodinu živí moje ženy, které vaří ve školní jídelně. To oblečení, které vidíš na mě a které jsi viděla na Claire, je dar od mého dědy, který je nesmírně bohatý. Využil jsem svého jména a spojil ho s oblíbenou značkou tvého oblečení. Mrzí mě to. Doufám, že mi odpustíš. Já tě prosím!“

Perfektně zahrál na city a rozbrečel se do svých dlaní. Chvíli bylo ticho.Přemýšlela jsem, co říct. Nebyla jsem si ničím jistá. S bigamisty jsem se nikdy nesetkala, když nepočítám film. Proto jsem mu řekla to, co zaznělo v tom filmu z úst hlavní hrdinky:

„No, budeme se muset přestat stýkat a nepřeji si, aby si mi volal nebo psal. Nestojím ani o tvé přátelství. Zradil si mé city a to já těžko odpouštím.“ Řekla jsem mu v naprostém klidu, vytáhla z kabelky boty od Christiana Louboutina, položila mu je vedle stehna na sedačku a vystoupila. Měla jsem štěstí, že hned vedle nás stálo volné taxy, do kterého jsem okamžitě nastoupila.

Poté jsme co nejrychleji opustili místo, které se pro mě od této doby stalo noční můrou.

Autor: Bu. :)