Psát si deník z cest je podle mě skvělý nápad. Člověk si i po letech může vzpomenout na každý detail a vrátit se ještě jednou zpátky ve vzpomínkách... Tohle je moje "reportáž" z cestování po Norsku:

Léto, prázdniny, dovolená. A konečně i vysněné datum odjezdu na poznávací výlet do Norska. Sbalit tašku a batoh, nezapomenout pas a hurá na sraz! Pátek, půl jedenácté ráno, parkoviště u hotelu Sidia. Autobus cestovní kanceláře přijíždí s dvouminutovým zpožděním, abychom se správně natěšili. Výprava za poznáním může začít.

Za oknem autobusu ubíhá známá krajina. Dálnice do Prahy nás monotónně kolébá, abychom nabrali síly na dlouhou cestu. Za stověžatou matičkou nás vítá hora Říp, České středohoří a Krušné hory, o poznání méně milého přijetí se nám dostává na hranicích. Nicméně po hodinové přestávce vjíždíme do Německa a při jízdě po klikaté horské cestě obdivujeme upravené domky a malebné zahrádky rozeseté podél silnice.

Pozdě v noci přijíždíme do přístavu v Rostocku, na poslední chvíli se naloďujeme na trajekt do Dánska a železný kolos se s námi vydává na dvouhodinovou plavbu. Jdeme se podívat na horní palubu, protože restaurace ani obchody nás nelákají. Jen co vykročíme ze dveří labyrintu chodeb a místností, udeří nás do tváře chladný vítr. Pomalu se proti jeho síle posouváme na příď a vyhlížíme přístavní světla na dánském pobřeží. Zatím marně. Na cestu nám svítí jen hvězdy na černočerném nebi a bóje v moři, které lemují vodní dálnici. Prokřehlí se tedy vracíme do podpalubí a unaveni usínáme v kavárně s hlavou na stole. Za chvíli nás ze snění vytrhne kapitánův hlas oznamující z reproduktoru, že cesta se chýlí ke konci. Ještě v polospánku se vracíme do autobusu, abychom projeli dánským ostrovem a dalším trajektem se za svítání dostali do švédského Helsingborgu.

Po pobřeží se prokousáváme výš směrem k Norsku. Otevírá se nám fantastický výhled do krajiny: prudké svahy jsou zakryty břízami a borovými lesy, z moře se vynořují jako krunýře želv nízké oblé ostrůvky a pobřežní kamenné plošiny, které jsou neustále vyhlazovány větrem a vlnami, takže se na nich neuchytily než nezdolné trsy mechů.
Navštěvujeme několik rybářských vesniček, ale všechny jsou úplně stejné, a vlastně se podobají i všem rybářským vesničkám na pobřeží celé Evropy. Jen v tom jsou zvláštní, že každý z malých domků je krásným příkladem skandinávské architektury – nízké stavby z dřevěných latí nabarvené tu modře, tam červeně, jinde nažluto. Přestože jsou domečky udržované, sám jejich stavební materiál je odsuzuje k trošku vybledlému a opotřebovanému vzhledu. Dřevo je tu však vedle kamene nejdostupnější stavební surovinou, a tak se z něj vyrábí úplně všechno. Domy, ploty, mosty, schody i zábradlí.

Příjemnou změnou je návštěva zříceniny hradu Kastelleg, který naopak o své dřevěné části přišel už dávno. Pevnost je spíš přisedlá, dominuje jí jen jedna kulatá věž, a i ta si zakládá na šířce víc než na své výšce. Za velkoryse mohutné opevnění hradu míří stovky lidí ve středověkých kostýmech, asi tu právě probíhá nějaké setkání či slavnost. Nemáme čas vystát dlouhou frontu před vstupem, a tak se vydáváme podél hradeb prohlédnout si alespoň okolí. Kamenná tvrz stojí na zarostlém kopci nad řekou, využívanou jako plavební kanál, jak později zjistíme z mapy.

Navečer konečně přijíždíme do Norska. Hned za státní hranicí nám příroda přichystala velkolepé přivítání v podobě hlubokého fjordu zařezávajícího se do pevniny, jehož konec i začátek se nám ztrácejí kdesi za ladnými zákruty. Z vysokého mostu můžeme obdivovat obrázek, který v následujících dnech vidíme ještě několikrát a jenž nám nepřestane tajit dech v hrudi. Jako široká líná řeka olizuje mořský jazyk zalesněné srázy vypínající se k nebi, ochutnává divoké skály a nechává se laskat několika štíhlými loděmi, jež hladce klouzají po sametové hladině. Navzdory nelichotivým povídačkám o severském nebi je obloha nad námi blankytná, zalitá zlatem nízkého slunka a z ní, jako pošťáci mezi nebem a zemí, slétají do hlubin fjordu bílí rackové.

Čas ale kvapí a my se musíme vrátit do autobusu, který nás odváží na nocleh do města Mossu, vzdáleného asi 50 km. Náš dočasný domov stojí na břehu jezera, obklopený zeleným parkem. Poprvé si můžeme vyzkoušet spaní v typickém severském domku. Je útulný, přestože jsme v malém pokojíčku čtyři. Modré stěny na nás dýchají trochu vybydlenou dřevěnou vůní a poslední sluneční paprsky nám dávají dobrou noc, naši první dobrou noc v Norsku. Ještě než usneme, překvapí nás pohled na hodinky. Půl jedenácté večer – podle světla bychom nehádali víc než devět hodin. Inu, severnímu pólu blíž, k bílým nocím jen pár kroků.

Ráno nás čeká cesta do Osla. Vjíždíme do jeho klikatých uliček, které se podobají spíše silnicím malého horského města, neboť ani zde architekti neopustili svůj oblíbený stavební sloh a vytrvale sázeli do svahů jeden dřevěný domek za druhým. Idylický obrázek se ale rychle vytrácí, když v centru města vidíme trčet několik vysokých budov ze špinavého skla, betonu a železa. V Oslu se dlouho nezdržujeme, po zastávce ve Vigelandově parku, sloužícím jako obří sochařská galerie norského umělce, se s autobusem vyšplháme vysoko nad město a navštěvujeme skokanský můstek Holmenkollen, jenž hrdě sloužil během zimních olympijských her v roce 1994. Štíhlý šíp se tyčí do výše přes sto metrů a u jeho paty se leskne vodní hladina, která v zimě zamrzá, aby na ni, schovanou pod patřičnou dávkou sněhu, dopadaly lyže skokanů.

V duchu zimních olympijských her pokračují i naše další zastavení v Lillehammeru a Gjoviku. Prohlížíme si olympijské areály a úchvatný hokejový stadion ukrytý ve skále, pro nějž pilní Norové vyhloubili obrovskou umělou jeskyni. Sportovní svatostánek vyzařuje zvláštní tajemné kouzlo umocněné neproniknutelností kamenného masivu a hrozivým přítmím. Tady, hluboko pod zemí, začínáme vnímat pouto, které spojuje nepřístupné obyvatele severské země s přírodou.

Tohle spojení si uvědomujeme i ve chvíli, kdy stojíme v Ringebu před jedním z devětadvaceti norských štábních kostelů. Vypadá obyčejně a skromně. Žádné zbytečné ozdoby ani mohutná architektura. Nad jednoduchým půdorysem kříže stojí dřevěná budova se šikmou střechou a s jedinou hranatou věžičkou uprostřed. Kolem jsou v nízké trávě rozesety náhrobní kameny a za plotem zase začíná divoká norská krajina…

Kvečeru přijíždíme na statek do městečka Sjoa, kde máme pro dnešek nocovat. Před spaním nám ale dlouhý večer nabízí procházku po okolí. Necháme se zlákat a nelitujeme. Za několika zatáčkami a serpentinami se před námi otevírá pohled na řeku Sjoa, na dravý tyrkysový tok s bílými chomáčky pěny všude tam, kde se voda vrhá do soubojů s kameny a kde v zákrutech na sebe narážejí vodní proudy. Nespoutaný živel si razí vlastní cestu a bezohledně se valí svým korytem tak, že na březích zanechává jen roztrhané skály a obrovské balvany. Třemi slovy: sen všech raftařů.

Ráno nás čeká, po pořádně studené sprše, protože teplá voda v umývárně neteče, snad nejkrásnější část naší cesty: napříč skalami Cestou trollů. Těšíme se, protože norské hory předchází výborná pověst. Vyjížďka začíná docela nevinně, kopce, na které už jsme si zvykli, se řadí do šiků, snad jich je jen víc. Brzy se ale začínají semykat a tvořit pevný horský masiv, který, jakoby rozetnut nezměrnou sekyrou, otevírá ve svém středu údolí, jímž se náš autobus prokousává kupředu. Slunce, ač na nejvyšším bodě své pouti, sem hledá cestu přes hřebeny skal jen s obtížemi. S respektem hledíme na kamenný kolos, v jehož sevření se ocitáme, ale náš respekt se brzy mění v hluboký obdiv. Jaká úžasná síla dokázala stvořit tuhle krajinu!

Nehybní obři, obrovští zkamenělí trollové, rozbrázdění drápy větru a vody nechávají jen neradi bloudit oči turistů po svých tělech místy obrostlých mechem, břízami a borovicemi, které ze dna průrvy vypadají jen jako nízké keře. Šedohnědé skály se namnoze černají zaschlými lišejníky ne nepodobnými krvi trollů, již není těžké si v takové scenérii představit, jak stéká z hřebene kamenného oltáře. Na úpatí vrásčitých hor, kde se drží souvislý les, vidíme pod zelenými korunami stovky balvanů, kamenů a úlomků skal, mezi nimiž si kmeny stromů musejí obtížně hledat cestu. Připadá nám jako malý zázrak, že se na nás všechna ta suť nezřítí a nepohřbí nás ve svém chladném objetí.
A potom se před našimi zraky objeví první stříbrná stužka vodopádu, a za ní další, tentokrát široká a roztřepená do nitek, a třetí, čtvrtá, pátá… Každá jiná, každá krásná, každá majestátní a nesmírně dlouhá. Všechny se nakonec stékají do bystřiny, která lemuje naši silnici. Pramínky a proudy vody se odvážně vrhají střemhlav, rozstřikují se o skály, posílají do větru obláčky drobných kapek a my s nosy přilepenými na sklech autobusu pozorujeme každý z vodopádů, jež se jeví jako ve zpomaleném filmu.

A když si myslíme, že jsme viděli kousek ráje na zemi, že nic velkolepějšího už nemůže v Norsku existovat, dorazíme na konec kotliny, kde se údolí rozšiřuje do oblého hrnce. Silnice se po jeho úbočích šplhá v krkolomných serpentinách někam do výšin a mosty přetíná další bílé závoje vodopádů; v ostrých zatáčkách můžeme děkovat jen našim řidičům, že se jimi náš autobus s četným couváním prosouká. Ale výhled do krajiny stojí za to. Nalevo od silnice se hory prudce zdvihají k nebi a my se skoro můžeme dotknout vší té zelené a mokré nádhery, zatímco napravo nám skoro pod nohama mizí svah do hlubin, takže se před námi otvírá pohled na údolí skoro z ptačí perspektivy.

Na vrcholu horského kotle se rozkládá náhorní plošina a za ní se vypínají další špičaté kopce pokryté bílými polštáři ledu a sněhu, ze kterých se sbírá voda do bystřin. Že je pořádně studená, si na vlastní kůži zkoušíme, když zastavujeme na turistickém parkovišti a jako děti se hrneme k mělkému břehu jedné z říček zouvajíce si překotně boty.

Několik nezbytných fotografií, ze kterých by kdokoli ochotně uvěřil, že jsme místo v Norsku byli v Alpách, a už pokračujeme ke Gejrangerfjordu. Nalodíme se na trajekt a za doprovodu racků brázdíme hladinu sevřenou horským náručím ozdobeným nezbytnými vodopády. Po přistání si ale pevné země příliš dlouho neužijeme. Míříme totiž na ostrov Runde a cestou nás čeká ještě jeden trajekt přes pobřežní fjord, i když samotný ostrov je s pevninou spojen moderním mostem.

Na druhý den se s místním rybářem vydáváme na motorovém člunu kolem ostrova Runde pozorovat hnízdiště ptáků. Kromě stovek racků, desítek alek a kormoránů zahlédneme proti nebi siluety několika majestátních orlů mořských. Kapitán, mluvící plynně anglicky, nám prokládá výklad veselými historkami, třeba o majáku a třech dnes už opuštěných domech strážců ohně, ve kterých si návštěvníci mohou pronajmout pokoj za příplatek i s duchy.
Zklamáni, že jsme neviděli slíbené tuleně, se vracíme do přístavu a vydáváme se na další cestu po klikatých silnicích.

Zbytek dne je zasvěcen přesunu. Za oknem se míhá teď již trochu známá a krapet jednotvárná krajina. Hory, lesy, řeky a vodopády, sněhová pole, hustá a šťavnatá tráva, roztomilé ovečky. Čas kvapí a dnes už toho moc nestihneme. Přijíždíme do městečka Sognedalu, kde strávíme dnešní šero, kterému se tu říká noc. Z infomapy zjistíme, že ve městě stojí runový kámen, a tak se jej pěšky vydáme hledat. Bloudíme uličkami nízkých dřevěných domků s roletami, jaké mívají nad výlohami zelináři, ale runy ne a ne objevit. Nakonec přece jen nacházíme nedaleko kostela štíhlý, asi dva metry vysoký obelisk se sotva rozluštitelným pásem vytesaných písmen. Spokojeni, že jsme v hledání uspěli, odcházíme hrdě spát.

Středa nám slibuje výlet na ledovec Jostedalsbreen. Autobus nás dováží na břeh jezera obemknutého strmými skalami a napájeného vodou ze splazu, který je naším cílem. Od ledového jazyka nás dělí ještě několik stovek metrů a my se rozhodli je překonat ne lodí, ale pěšky po pobřeží. Mizíme tedy jeden po druhém v houští, jímž vede značená pěšina. Cesta, jak se brzy ukazuje, nevede jen houštím, ale chvílemi i přes stružky vodopádů, mělkým korytem potoka či skalami. Po třičtvrtěhodině prolézání, brodění, šplhání a klouzání po hladkých balvanech se prodíráme k dřevěnému mostu přes rozbouřenou řeku, jíž prakticky jezero začíná.

Za mostem nás čeká studená odměna za naši námahu. Pár metrů od vyhlazených skal, na kterých stojíme, za bílými peřejemi tajícího ledu spatřujeme obrovské zamrzlé království. Kilometry dlouhý a několik desítek či dokonce stovek metrů široký splaz se na nás šklebí svým okrajem se světlounce modrými trhlinami docela solidních rozměrů a nechává nás nahlédnout do svých útrob schovaných pod špinavě šedým kožíškem z prachu a kamení. Po několika minutách se vydáváme zase nazpět. Když si na ledovec nemůžeme sáhnout, nebudeme na něj zírat půl dne, i když je ledový masiv nádhernou blankytně světélkující podívanou. S mokrýma botama a od horka a námahy propocení se vracíme k autobusu.

Naše další cesta vede přes vrcholky hor do vysokých nadmořských poloh. Kopce tu jsou protkány několika odstíny zelené: sytě žlutozelená patří šťavnaté trávě, tmavější mechům, chladně bledou si vybraly nízké keříčky a lišejníky. Načechranou svěžest měkké půdy, na níž tušíme rašelinový koberec, občas přerušují zrcadla jezer, ale lidské sídlo aby tu pohledal. To spíš ovce zabraly tenhle kout Norska, spokojeně se pasou a čekají na projíždějící turisty, od kterých se nechávají hladit a hlavně krmit.

O kousek dál potkáváme nefalšovaného Laponce. Má teepee, karavan, stánek se suvenýry a na nohách džíny. V týpí leží dva horkem zmožení sobi, stánek ukrývá snad všechno od postaviček trollů přes hrníčky a trička s nápisem Norway po sobí kůže a paroží. Co je v karavanu, po tom raději nepátráme a odjíždíme na nocleh do ubytovny na břehu obrovského horského jezera, a jelikož je nesnesitelné horko, málokdo odolá večernímu koupání v přírodě pod zasněženými špičkami vzdálených hor.

Na čtvrteční ráno nám naše průvodkyně naplánovala projížďku pod ledovcem. V podzemí jsme strávili dohromady alespoň hodinu. Kromě množství drobných tunýlků se o to zasloužil hlavně nejdelší evropský tunel dlouhý 25 kilometrů.

Krajinou vodopádů pak projíždíme k rekonstruovanému štábnímu kostelu. Je celý dřevěný, s vyřezávanými ozdobami, ale celkem jednoduchý. Norové si nepotrpí na okázalost křesťanství, zvlášť když v nich přežívá úcta před tradičními severskými bohy. Těm je věnováno nedaleké muzeum zařízené spíš jako tajemná fantaskní scenérie s defilé bohů vytesaných ze dřeva. Z anglických informačních panelů se dozvídáme, že se díváme do očí boha plodnosti Freye, na jeho sestru Freyu, na boha hromu a války Týra, nejstaršího a nejmocnějšího Odina, na jejich druhy, pomocníky i na jejich zrádce. Z útržků mytologie si skládáme obrázek o vikingské představě soudného dne, v němž se bohové utkají v nelítostné bitvě se zlem.

Ačkoli je teprve půl třetí, dnešní program je vyčerpán, a tak odjíždíme do kempu. Ani dnes si neodpustíme večerní procházku, během níž nasbíráme plné hrsti lesních jahod. Blížící se mračna nás zaženou zpátky do chatek a za pár minut už zažíváme na vlastní kůži svou první bouřku v Norsku; kupodivu je úplně stejná jako u nás. Rychle přejde a my ještě stihneme před spaním koukat na červánky…

Pátek. Poslední den zájezdu. Dnes navštívíme hlavní město Norska, Oslo. Řidiči autokaru musejí mít povinnou osmihodinovou zastávku, a tak před sebou máme celý den na nohách.

Procházku začínáme v nevelkém muzeu vikingských lodí, jemuž vévodí člun vikingské princezny s nezvykle nízkým, ale širokým kýlem a vyřezávanými ozdobami na koncích. Prohlížíme si také drobné předměty denní potřeby či drahé látky dokazující čilý obchodní ruch mezi Vikingy a ostatními národy. Největší pozornost ale přece jen věnujeme nízkým, skoro plochým lodím, na kterých Vikingové trávili většinu svého času. Je až s podivem, že se na člunech s pouze devadesáticentimetrovým ponorem mohli středověcí mořeplavci dopravovat nejen kolem celého evropského kontinentu, ale i daleko do Severního ledového oceánu, nebo naopak směrem na jih k Africe. Roku 1 000 se dokonce pod vedením Leifa Erikssona dostali (tak trochu omylem) přes Atlantský oceán až do Ameriky a předběhli milého Kryštofa o celých pět století…

Další muzeum, které navštěvujeme, je věnováno lodi Fram, badateli Fridtjofu Nansenovi, který se s ní neúspěšně pokusil dobýt severní pól, Roaldu Amundsenovi, pokořiteli 0.° jižní šířky, a dalším slavným polárníkům. Zpřístupněná Fram stojí uprostřed obrovské místnosti, po jejímž obvodu jsou v několika patrech umístěny informační panely a vitríny se stovkami předmětů, jež se plavily do ledového neznáma.

V posledním muzeu se seznamujeme s životem Thora Heyerdahla a s jeho odvážnými projekty Ra a Kon-Tiki. Thor, uchvácen domorodou kulturou, si všiml nápadné podobnosti některých starověkých staveb jako jsou egyptské a mayské pyramidy. Nevěřil, že jde o náhodu a rozhodl se dokázat, že primitivní národy mohly překonat oceán a šířit svou civilizaci. Postavil tedy jednoduchý člun za použití postupů a materiálů známých dnešním domorodcům a vydal se s ním napříč Atlantikem. Na druhý pokus uspěl a jeho člun Ra II se přes noc stal jednou z nejznámějších lodí na Zemi. Povzbuzen úspěchem, zopakoval svůj pokus i s novým plavidlem, tentokrát „tichomořské konstrukce“. Kon-Tiki, podobná rákosovému voru, překonala s Thorem na palubě největší zemský oceán…

V muzeích na poloostrově Bygdoy by se jistě dal strávit celý den, ale my se chceme podívat i do ulic půlmilionového města, a tak se trajektem přepravujeme přímo do centra Osla. Když si v přístavu si dáváme rozchod, někteří zůstávají s naší průvodkyní, ale my máme vlastní plány.

Spěcháme k nejbližšímu metru, podle plánku si vybíráme jednu ze šesti linek a v automatu, který přijímá i bankovky, si kupujeme hodinovou jízdenku. Marně hledáme správné nástupiště linky B a skoro to vypadá, jako by všechny tratě měly ve stanici jedinou společnou kolej. Jelikož přijíždí souprava s velkým béčkem na každém z vagónů, nepátráme už dál po zvláštním systému a nastupujeme do vlaku. Naše cílová stanice leží o tři zastávky dál, a protože jsme mezitím opustili centrum, vynořily se koleje z podzemí na denní světlo. Vystupujeme a jdeme se podívat na univerzitu, kde právě začíná debconf3, mezinárodní počítačová konference o operačním systému Debian. Zdržíme se jen chvíli, abychom se stačili vrátit zpět do města na stejnou jízdenku.

Je půl třetí a my máme celé odpoledne na prohlídku města. Hned u přístavu vidíme dvě kvádrové věže radnice postavené z červených cihel a se zklamáním konstatujeme, že se na místní architektuře podepsal vliv komunistických představ o kráse. Přesto ale nemůžeme radnici upřít unikát: na jedné z věží tikají druhé největší hodiny v Evropě.
Pokračujeme po širokém bulváru, který se navlas podobá všem bulvárům velkých evropských měst – je na něm čilý ruch a spousta malých drahých obchůdků; nebylo by to ovšem Norsko, kdyby se i tady nenašlo místo pro stromy. Na konci ulice stojí na malém návrší královský palác vystavěný ve skromné verzi klasicistního stylu hlídaný čestnou stráží se samopaly v rukou a znuděným výrazem ve tváři. Za palácem se rozkládá zelený park s napůl vyschlým jezírkem a opuštěným altánem. Ani chlouba norského lidu nás příliš nenadchla. Scházíme opět dolů do města a bloudíme malými uličkami, kde není tolik turistů. Přestože je tu všude čisto a uklizeno, nemůžeme se zbavit nepříjemného pocitu, že je město trochu zanedbané. Nejspíš za to může neobvyklá architektura, která je pro středoevropana snad až příliš jednoduchá a nenápaditá.

Krátce si ještě prohlédneme moderní obchodní centrum, za nějž by se nemusel stydět žádný zastánce globalizace, a poslední půlhodinku volna trávíme v přístavu pozorováním pohupujících se lodí a procházejících davů turistů. Za pár minut už sedíme v autobuse a loučíme se s Norskem. Čeká nás už jen dlouhá cesta domů…