Synova výchova

V jakési chytré brožurce, kterých mám nyní doma až nad hlavu, jsem se dočetla, že nemá cenu začínat s výchovou u dítěte mladšího jednoho roku. Dítě do roka jedná prý instinktivně. O nějakých schválnostech nemůže být ani řeč. Svého osmiměsíčního syna proto stále nemohu nijak napomínat, kárat či hrozit mu trestem za lumpárnu. Na výchovu je podle odborné literatury ještě brzy. Můj syn si to však nemyslí a čile vychovává on mě.

Nedávno spinkal po obědě v pokojíku, opatrně jsem přivřela dveře, aby ho nic nerušilo a uháněla jsem zvládnout co nejvíce práce po dobu jeho spánku. Úklid, vaření, praní, věšení prádla, žehlení, vynesení odpadků, rychlý nákup v místním krámku apod. Čas, který mi na to všechno onoho odpoledne vyměřil, byl však žalostně krátký. Spal snad pouhou půlhodinu. Sotva jsem naskládala špinavé nádobí do myčky. Chvíli jsem syna nechala v postýlce kňourat v domnění, že třeba na chvíli ještě usne. Nestalo se. Rozbrečel se takovým tím uraženým navztekaným pláčem. Šla jsem pro malého andílka, který mi za pozdní příchod pěkně "poděkoval". Když jsem se k němu sklonila, vlepil mi malou ručkou pár facek. Pláč okamžitě ustal, obličej mu rozzářil úsměv a trochu si ten malý nezbeda i zavýskl nadšením. Všichni, kterým tuto příhodu vyprávím, mě konejší, že malé děti všechno bacají a nijak zle to nemyslí. Rozhodla jsem se jim věřit.

Můj syn také moc rád se mnou hraje hru s názvem Aport, mámo! Já mu podám hračky a on je do dvou minut vyhází z lehátka, kočárku nebo postýlky, podle toho kde zrovna leží. Snaží se je metat co nejdál od sebe a očekává, že mu je záhy přinesu zpátky. Když se tak neděje, začne se vztekat. Když mu je přinesu, v jeho očích září jiskřičky a spokojený úsměv zdobí celý obličej. No nepřineste je...

Výchova mého kloučka je opravdu tvrdá. Snaží se ze mě vychovat vytrvalou, silnou matku, která odolá větru - dešti. Ráno kolem šesté hodiny se většinou brouček budí a už nechce spát. Vezmu ho proto do náruče a jdeme spolu probudit tatínka, který kvůli chrápání spí ve vedlejší místnosti. Syn má vždy obrovskou radost, když vidí tatínka. Položím ho k tatínkovi do postele. Nezbeda kope nožkama a zapomíná na to, že už vlastně ležet nechtěl. Mí dva chlapi si spolu krásně hrají. Pokouším se lehnout si alespoň na krajíček postele. Bohužel mi není přáno. Jakmile uličník zpozoruje, co se chystám udělat, okamžitě začne plakat. Abych zamezila hluku hned po ránu, narovnám se a světe div se - je po pláči. Já si prostě lehnout nemůžu, musím být pořád ve střehu jako voják hlídající přinejmenším hlavu státu. Znaveně koukám, jak si andílek přitahuje nožky k bradě a sem tam mě po očku sleduje, jestli stále poctivě držím stráž. Tatínek chce, abych si také lehla a nedala na malého tyrana. Já to však neriskuji. Stojím a uvažuji, nakolik malé děti opravdu jednají instinktivně.