Smutný poezista

Obrázek uživatele Lorelei F.

Když nevíš co dál, tvé kouzelné představy plné roztodivných bytůstek, ostrovy zamilovaných, obloha plná hvězd, tě najednou opouští a ty nevíš o čem psát.

Nevíš jak začít další kapitolu života. Nic se ti nedaří, přes den nosíš masku hráče, směješ se i když ti do smíchu není, po nocích pláčeš do polštáře, skrýváš se pod peřinou, kde tvůj svět zahynul.

Už nemáš žádnou představu, osud ti vyložil bolestné karty na stůl. Smetl kouzelné zahrady ze stolu mávnutím ruky. Vánek je odnesl neznámo kam. Ďábel je roztrhal, Slunce je vybělilo do běla. Už nemáš směr.

Propisku a papír roztrhal snad pouliční pes, když ses vracel tmavou ulicí. Tak najednou a bolestně zmizely tvé sny. Viděl jsi je umírat.

Žiješ s bolestí po boku a s kudlou v zádech, kterou ti vrazil do zad. Plazíš se domů, zapíjíš žal hořkým rumem z trafiky. Voníš jako z putyky. Cigarety a alkohol, tvůj přítel věrný. Opíjíš se do němoty, poztrácel jsi všechny noty.

Vytrhni tu kudlu, zvedni hlavu a najdi nový směr. Seber se a postav se. Nenech sebou zametat. Nenech si nikým nic brát. Dávej tolik kolik si myslíš, že dát můžeš. Drž se, příteli, drž se.

Pohleď na oblohu, vyber si hvězdu a ta ti ukáže směr. Poezisto můj. A víš co? Napiš mi básničku, to mi stačí a já poznám, že je vše zase fajn.

A Vám, milí , přeji ze srdce to, aby jste měli vždycky o čem psát, protože listy Vašeho života se nikdy nepopíší docela.

Lorelei