To je těžké… Na základní škole výborná, pak se to trošku jako hnulo, ale malinko, malinko, takže jsem si víc začala užívat toho života. Ty studentské povinnosti jako bych trošku … no … zanedbávala, malinko, ale malinko.
To je velkej problém. Jak říká můj otec: „vem si jí ty, já ji nechci“… Nééé, takhle to nebylo až tak úplně, ale něco bylo a tak nějak to vyšumělo. Takové sedmileté období jsem vždycky měla.
Na lidech mám ráda, když jsou nad věcí, v pohodě, když jsou chytří, vtipní, laskaví, mírní, milí bla bla a co na nich nemám ráda? Nemám ráda demagogy. Nemám ráda lidi, kteří si myslí, že existuje jenom jejich pravda a žádná jiná. To jsou lidi, kteří nejsou přístupní jakékoliv diskuzi a ti mně nebaví.
Mám, asi jo, nějaké baby, které báječně zpívají, třeba Haničku Hegerovou. Marta Kubišová se mi vždycky líbila … na všechny si prostě teď nevzpomenu.
My jsme s Honzou a Tomášem studovali stejnou školu, ale tam to ještě nepropuklo. Až vlastně jsme se s Honzou Kalinou potkali na škole, kde jsme už oba učili a on měl ten plán, že postaví kapelu a tak mě oslovil, jestli bych s nimi něco nepodnikala a tak vyšlo, že jo. A od té doby to táhnem dál tu káru.
Já jsem zpívala vždycky, akorát, že jsem zpívala vždycky ve sborech už jako malá holka… v různých sborech … v dětském nejdříve, pak v ženském, ve smíšeném. Díky sborům jsem objela kus světa a také s kapelou jsem objela kus světa. Kapela byla něco, kam jsem směřovala.
Že má velké štěstí, že žije v době, která teď je. Třeba i kvůli tomu, že mají šanci se učit cizí jazyky, což by mě kdysi strašně bavilo.
Myslím, že báječné, že jsem měla spoustu dobrých kantorů… převažovali dobří nad těmi špatnými.
Aby nám to šlo pořád líp a líp, abychom ještě dlouho zažívali takovou oporu jako dneska, aby se nám vedlo.
Ať jsou v pohodě a netlačí na pilu.
Já také děkuji
