"Zejtra mám", "Je v mý hlavě" tak to jsou známé hity mladé skupiny Ready Kirken. Skupina jež hraje písně, které se už jaksi na poslech odlišují od ostatních a snad proto jsou tak zajímavé, oblíbené a dobře se poslouchají a našli zalíbení u mnoha mladých a nejen mladých lidí. Na Noci plné hvězd 2002 dokonce zazpívali i v indických rytmech. Zeptali jsme se zpěváka a leadera skupiny Michala Hrůzy na pár otázek, které zajímají nejednoho našeho čtenáře a tady Vám přinášíme zajímavý rozhovor se zajímavým člověkem jen pro Vás.

Rádi bychom se Vás nejdříve zeptali, jak dlouho hrajete?
Tak Ready Kirken existuje od začátku roku 1996. Na konci roku 1995 jsme to začali dávat tak nějak dohromady.
Takže jste docela mladá skupina, proč jste se dali na dráhu profesionálních hudebníků a co vás k tomu vedlo?
To je zajímavá otázka. Tak samozřejmě, myslím, že nejsme sami. Je spousta kluků, kteří chtějí hrát v kapelách a v určitém věku prostě buďto se na to vykašlou nebo zjistí, že je to pro ně tak důležité, že bez toho v podstatě nemůžou existovat. Takže my jsme hráli pořád bez ohledu na to, jestli budeme jednou profesionální kapela nebo nebudem. Hráli jsme pořád, protože nás to prostě pořád baví a tím, že se okolnosti událi tak, jak se událi, je to jenom pro nás dobře a máme z toho radost.
Co pro Vás znamená hudba, zdroj obživy, osobní uspokojení nebo zábavu?
V podstatě jsem na to odpověděl tou předešlou otázkou. Nevím jestli se to dá přesně pojmenovat o co vlastně jde, ale je to prostě věc, která nás naplňuje a děláme ji. V podstatě každej z nás už předtím někde hrál, tudíž jsme kapela, která začínala hrát jakoby každej sám na vlastní pěst. I když nebudu lhát, je to pro nás v současný době také zdroj obživy, ale nikdy to nebyl jakoby jedinej úmysl. Vždycky tam musí převládat to, že nás to baví a naplňuje a všechno ostatní jsou až podružné věci.
Jak vzpomínáte na svá studijní léta?
No tak každej asi individuálně. Já třeba osobně tak nějak normálně. Už je to přece jenom dlouho, takže ty špatné věci jsem zapomněl, ty dobré mi zůstaly.
Jakými školami jste prošel?
Já jsem dělal gymnázium, ale dělal jsem ho za komunistu, takže prostě … Pamatuji si dost zřetelně, že to byla dost velká nesvoboda, což nejenom mě hodně vadilo, byl jsem pak rád, když po skončení školy, byla sametová revoluce. A tenkrát jsem to prostě nemohl udržet a vykašlal jsem se na studia a už jsem dál nepokračoval. Chtěl jsem jít na dopravní školu do Žiliny, udělal jsem tam přijímačky, ale chtěl jsem hrát s klukama a bylo to strašně daleko, takže jsem se na školu vykašlal.
Jaký jste byl student, jak byste se ohodnotil?
Já jsem byl takovej opožděnej, naivní, takže v 1. ročníku jsem byl takovej snaživej, učil jsem se hezky a postupně mě to samozřejmě přestávalo bavit. Pak jsem se začal učit až před maturitou. Takže jsem to prolejzal s trojkami, čtyřkami. Škola byla pro mě až na pátém místě dejme tomu.
Měl jste problémy s vyučujícími?
Asi ne, neměl. Nebyl jsem konfliktní. Tam šlo spíše o to, že v té době jsme to měli tak, že kdo byl jakoby horší, tak byl jakoby lepší. Bylo to takový votočený. Kdo byl jakoby špatnej, ten pravdomluvný člověk, byl jakoby lepší. Takže my jsme se samozřejmě snažili být co nejlepší, čím jsme vlastně byli špatní studenti.
Jsme studentský časopis, a proto bychom se rádi zeptali, co si myslíte o dnešní mládeži?
Myslím si, že není nějak odlišně jiná. Je třeba na ní zajímavé, že lidi, kteří dneska chodí na střední školu, už zažili to už omleté slovo "svoboda". Zažili ji už od osmi let třeba, takže nejsou zatížení, jsou více sebevědomí podle mě a asi to je dobře.
Je nějaká významná osoba, osobnost, který vás ovlivnila?
Určitě jich bylo hodně. V podstatě tím, jak člověk objevuje stále nové a nové věci tak se hodně nějakým způsobem může ponaučit, když chce. Takže třeba když mi bylo sedmnáct se mi hrozně líbíli Led Zepellin, pak třeba David Bowie mě hodně oslovil tím jakje různobarevnéj. Těch lidí je hodně.
Máte nějaký životní cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?
Životní cíl? Ono to zní hrozně jednoduše ty otázky, ale jsou strašně těžký. No tak já to řeknu zjednodušeně. Myslím si, že životní cíl je, aby se člověk cítil šťastný, aby ho naplnilo a bavilo to, co dělá a aby byl šťastnej v osobním životě. To je asi cíl můj, myslím si nejenom můj. Zatím se daří, ale prostě teď je to tak a zítra to je jinak. Spíš v minulosti, byly dobré časy a zlé časy. Asi to má každý, že člověk je chvilku nahoře, chvilku zase dole. Ale myslím si, že jsme docela vděční, že se nám teď relativně dobře daří.
Jaký je Vás názor na drogy a alkohol?
No tak, co se týče lehkých drog. Tím, že nejsou návykové, tak nebezpečnost je v podstatě hodně nízká. Pokud někdo inklinuje k sebezáhubě, tak se prostě bude sebezničovat. Je mi to líto, když prostě vidím patnáctiletý lidi, který prostě už jsou závislí na perníku, tak je to hodně smutný, protože si myslím, že hodně lidí, i kdyby pak chtěli toho nechat, tak třeba už budou mít z toho velké problémy. Myslím si, že to trošku desvobozuje. Já prostě mám rád volnost, svobodu a dělat si, co chci a mám strach, že když to někdo napálí takhle hrozně brzo, takže za to pochopitelně musí zaplatit až bude starší.
Čím jste chtěl být v dětství?
Strojvedoucím, mašinfírou, pochopitelně. A to jako fakt hodně.
Co si myslíte o novinářích?
To je strašně individuální. Jsou to lidi jako každej jinej. Když má novinář mindráky, a musí se léčit skrz médium tak je to špatný, tak jako když to dělá kdokoliv jinej. Nemám na ně žádnej názor v podstatě jsou to lidi, kteří potřebují nás a my potřebujeme je, když třeba chceme naše myšlenky dostat k lidem. Občas se stane, že nám někdo úmyslně ublíží, ale zatím se to moc nestává. Stává se to nejenom nám, ale každému. Asi to k tomu patří. A co se týče hudebních kritiků myslím si, že stejně normální inteligentní člověk si udělá svůj vlastní názor, že ho nepotřebuje někde slyšet, aby si ho pak přijal za vlastní. Takže se Vás to nějak moc nedotýká?
No tak samozřejmě, někdy se to dotýká, ale prostě není to zásadní věc. Samozřejmě je blbé když vás někdo znemožní, tak je to těžký, ale zase pokud člověk má to sebevědomí a ví, že tak jak to dělá, je to správně, tak ho nemůže nikdo ohrozit.

Co si myslíte o slávě a popularitě?
Patří to k tomu zkrátka. Je to přirozené, pozitivní. Je to prostě fajn. Tam jde o to, že když vás lidi znaj a jste tzv. populární, tak získavaj ve vás jakousi důvěru. To co děláte, že to třeba bude dobré. To je pozitivní. Negativní je, že když člověk chce bejt sám se sebou, tak to občas nejde, ale prostě s tím se počítá, tak to je a nemyslím si, že jsme tak moc populární, takže zatím to není problém.
Baví vás dělat rozhovory?
Někdy jo, teď třeba jo, teď mě to baví, protože můžu mít myšlenku. Nebaví mě, když se mě někdo zeptá třeba, co jím, jakou mám rád barvu. A pak to napíše do Bravíčka. Mám rád, když lidi poskytují prostor na to, aby se člověk mohl trochu vyjádřit. Když ten prostor není, tak mě to tolik nebaví.
Co se Vám líbí na dráze hudebníka? Nebo co se vám nelíbí?
Líbí se mi na tom třeba to, že v podstatě člověk žije z koncertů. Těch koncertů je patnáct, dvacet do měsíce, to bývá občas, většinou je těch koncertů deset, dvanáct. A člověk pracuje jakoby o víkendu, pokud se to může nazvat práce. Takže se mi nelíbí, že mám obsazenej víkend a nemůžu bejt doma, když bych chtěl. A líbí se mi na tom to, že přes tejden můžu vyspávat do oběda. Já dělám hodně v noci. Prostě poskytuje mi to určitou svobodu, tak se mi to spíše líbí než nelíbí. 90% líbí a 10% mi tam občas něco vadí. Občas musíte jít tváří tvář něčemu, co je vám nepříjemné a dostanete se do toho ani nevíte jak.
Chcete svou hudbou něco sdělit? Nebo hrajete jen tak, že Vás to baví?
Zajímavá otázka. Chceme dělat pocitové věci, protože si myslíme, že za city se není potřeba stydět a zároveň nás prostě děsí společnost nebo lidi, kteří jsou bezcitní. Jsou třeba agresivní, jsou omezení, tupí, takže možná, že i v těhletěch lidech něco trošičku probouzíme a je to pak fajn, když to vidíme na koncertech, že to prostě funguje, je to strašně příjemný, je to bezvadný.
Je něco na světě co se Vám nelibí, co byste změnili, kdybyste měli tu možnost?
Velmi náročná otázka. Já nevím, já v podstatě nechci být mesiáš. Já si prostě myslím, že svět je takovej jakej je, a jestli chci něco měnit tak hlavně musím začít u sebe. Já vím, že je to jako fráze, ale tak to opravdu je, protože když někdo vidí, že se mám dobře a on se má blbě, tak ho to donutí přemejšlet, proč já se mám líp než on a začne se sebou něco dělat. Myslím si, že svět je takovej jakej má bejt. Jsem s ním relativně vyrovnanej. Snažím se bejt vyrovnanej a jestli můžu udělat něco pro ostatní, tak možná jít vlastním příkladem, ale i se sebou mám problémy jako každej, takže tak. Já si myslím, že je důležité, že svět se skládá z jednotlivých lidí, takže když budou jednotliví lidi v pohodě, pak prostě i to okolí těch lidí bude na tom lépe.
• Děkujeme za rozhovor

  Kamil Mrázek, Přemysl Baroň (se ptal)