dvojice, která si říká Těžkej Pokondr
- Čím jste chtěli být jako malé děti? Měli jste nějaké idoly?
Miloš: Jako malé dítě jsem chtěl být, jako všichni kluci, letcem. Jeden čas mě zajímal pohraničář a pak jsem chtěl bejt také zpěvákem a možná kuchařem. No, vším možným. Každéj třetí den něčím jiným.
Roman: Já jsem to měl trochu jednodušší. Já jsem chtěl bejt prezident, bachař a steward. Ale zpěvákem ne. Tím jsem nikdy nechtěl být. - Kdybyste měli možnost vrátit se do minulosti a být něčím jiným než jste teď, udělali byste to? Čím byste byli?
R: No, de facto v současný době si myslím, že jsme docela spokojení s tím, co děláme a že to přináší aspoň z našeho pohledu zábavu pro lidi, kteří mají nějaké problémy, nervy, stresy. Kdybych mohl vrátit minulost, tak jediný, co bych vrátil, je asi naše mládí, naše dětství, protože to nebylo takové dlouhé jako je to teď, bez žádných zákazů jako je to teď.
M: Kdyby mi nevadilo množství krve tak bych možná dělal doktora, ale to já bych nemohl dělat, protože bych se sklátil pohledem na krev. A jinak jsem spokojenej. - Jakými jste byli studenti? Chodili jste do školy rádi?
R: Docela mě to bavilo, dá se říct. Všechno bylo zadarmo. Tenkrát člověk neměl žádné problémy. Já myslím, že to bylo v pohodě. - Vzpomínáte si na nějaké zážitky z té doby? Jací byli učitelé?
M: Měli jsme spousty zážitků, nicméně myslím, že jsme Roman i já měli trošku konflikty s učiteli. Já měl třídní matikářku a jelikož mě matika hrozně nebavila, tak jsem neustále nějaké ty konflikty měl. Ale byli tam také dobří kantoři. Takže se to vždycky nějak prostřídalo.
R: Já si pamatuji, dá se říct, že jsem i vycházel (i když jsme byli takoví exibicionisti, kteří pořád vyrušují) s učitelem, který se jmenoval Karel Frank a on byl jednak velkej fanda Slávie (fotbalu) a jednak miloval sandály. Tenkrát my jsme všichni chodili v keckách a malovali jsme si ten jeden pruh, aby to byly ty adidasky a on vždycky přišel, fláknul s tou třídnicí a říkal: „Nepochopím proč nenosíte sandály, já to cejtím až ke katedře jak vám smrdí nohy”. My jsme si vždycky z něho dělali legraci. Ale já miloval chemii, pokusy. Měli jsme chemikářku, která neměla ráda šprty. Takže vždycky když se někdo hlásil, tak si ho vychutnala a počkala. a ti co se krčili a nehlásili, vyvolala. Neuměli nic a dala jim trojku a toho kdo se hlásil si pak vyzkoušela ze všech vzorců. Tu jsem měl hodně rád. Byla fajn.
M: Ale já měl jednu dvojčičku s chování.
R: No já měl trojčičku. (smích)
- A jaké vlastně máte vzdělání?
M: Já mám střední školu se zaměřením na obchod - obchodní akademii.
R: Já mám hotelovku.- Měli jste těžké začátky své kariéry?
M: Každej začátek je těžkej. Deset let jsme působili v rádiích a z toho poslední tři roky jsme šéfovali jednomu rádiu. Něco bylo fajn a občas to bylo únavný vstávat o půl páté. Nebyl to žádný med. Spousta problému byla, ale museli jsme to nějak přechodit, protože ta práce nás bavila.- Jaký byl váš první hit?
Saša jede.- Píšete si texty sami? Co je vám k tomu inspirací?
M: Texty si občas píšeme sami. Občas je doplňujeme. Nicméně našim textařem je Lou Fanánek ze Tří sester, se kterým dáváme dohromady nápady. Ale na novou desku zase možná uděláme jeden nebo dva textíčky sami.- Která písnička z multiplatinového alba „Vypusťte Krakena!” je vám nejmilejší?
R: Jak kdy. Teď třeba nejradši mám „Korále, sandále“ a vím, že Miloš má rád „Dívám se, dívám” stabilně a „Hasiče”. Spíš věci, které moc neprezentujem ty má rád Miloš a já zůstávám věrnej „Korálům, sandálům”.- V únoru jste byli v Egyptě dělat fotky. Co se vám tam nejvíce líbilo a co vám naopak bylo, jak se říká „proti srsti”?
Proti srsti? Chudoba v Egyptě, protože tam všichni byli takoví pobláznění, že i dodneška věřej v tu reikarnaci a v posmrtnej život a všechno tomu podřizovali, všechny peníze a dneska de facto nemají co jíst. To byl takový smutek. Jinak my jsme tam zažili tejden úplně v pohodě, že jsme si z toho dělali legraci. Udělali se poměrně hezký fotky. Byli jsme v Káhiře, na pyramidách... Já si myslím, kdyby tam nebylo tolik bídy, což je na každém kroku vidět, tak je Egypt úplně v pohodě. Jinak památky byly nádherné.
- Co byste poradili těm, kteří se také chtějí vydat po pěvecké dráze?
M: Aby se snažili zpívat. Ne. Já myslím, že je to úplně jedno. Nejdůležitější je u toho vydržet, protože, pokud je to přestane bavit... Vydržať, vydržať!- Jak byste se charakterizovali? Jaké jsou vaše dobré a špatné vlastnosti?
R: Já nevím, těžko člověk dělá charakteristiku sám o sobě. Ale já si myslím, že je fajn, že máme smysl pro humor. To samý občas vyžadujeme i od těch jakoby nejbližších. Když s někým žiješ a nemá smysl pro humor, tak je to o ničem. Když my se humorem a legrací vlastně živíme. Já nevím, jak bychom se charakterizovali. Prostě fešáci, inteligentní.
M: Já si myslím, že když nám o něco jde, tak dokážeme zapnout. Prostě chceme něco udělat. Byť to má nějaké takové „porodní bolesti”, tak to dokážeme dotáhnout dokonce. To je hlavní. Proto se nám podařilo, to co se nám podařilo.Tak řekněme, že jsme cílevědomí.
- Jak se vám líbí v Třinci?
R: Moc jsme toho neviděli. Jediné, co mě vyrazilo dech, bylo když jsme přijížděli k tomu stadionu a viděl jsem tu pec, ty Železárny. Šestimetrový oheň uprostřed sídliště, to mě nepřijde jako nejšťastnější řešení. Ale je tady nádherná krajina, Beskydy. To je všechno super. To my v Praze nemáme nějaké hory, velké lesy. Jinak byli jsme tady v Relaxu a lidi byli fajn, úplně v pohodě. Vůbec na Moravě jsou daleko víc takoví lidi vstřícnější a srdečnější. To v Čechách je myslím problém.
M: V té Praze je to trošku složitější, protože lidi jsou tam trochu izolovanější a málokdo se s tebou začne bavit jen tak od sebe někde třeba na baru, protože se jako bojej a jsou takoví hodně opatrní. No, v té Praze je to trochu složitější. Tady byli ti lidi hrozně příjemní.- Co byste na závěr vzkázali studentům našeho třineckého gymnázia?
Učit, učit učit! Ne. Ať mají hezké prázdniny, vždyť je za chvíli konec školního roku, tak ať si to hezký užijí a ať si odpočinou.- Děkujeme za rozhovor
Petra Drongová, Petra Lancová, Kamil Mrázek
