A všechno je jednou stejně naposled. Vše je tak pomíjivé… Napadlo mě, když sem seděla na naší lavičce pod obrovským ořechem. Náhle jsem upřela zrak svůj na cosi docela červeného, ale ne tak úplně. Jahoda. Byla to jahoda. Vlastně na tom ani nezáleží. Proč taky že? Ale jen tak, slunce ještě chvíli zářilo, ale nezářilo s takovou intenzitou jako v létě, když nám topilo zmrzlinu sotva jsme ji dostali do rukou. A byla to letos asi poslední jahoda a taky jahoda, která mě konečně inspirovala.
Zvláštní, nemyslete si, že se tady chci bavit s vámi o jahodách, tohle zrovna na mysli nemám. Narážím tím na něco docela jiného. Vlastně celkem hodně odlišného, ale souvislost to má. Jahoda je jen vlastně začátek toho, co bylo letos asi ‘‘naposled‘‘. Ukončila jsem totiž jednu životní etapu, začala novou. Což by ne, život je změna, ale kdybych věděla, že se změní i to… tak to raději ne. Jenže Seneca taky kdysi řekl: „Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.“ A pokud je to pravé přátelství tak ho nezničí ani tato obrovká změna.
Jistě, jsem zase krůček blíže ke svému snu. Život je jedna obrovská změna, životem proplouváme a ti, co plují s námi tady jeden den třeba jsou, ale druhý den už tomu tak být nemusí. Každý nový den je nový krok. Nevnímáme, že se Země s námi otáčí, my to nevnímáme, ale jde to na nás všech znát. Vnímáme čas, který nás obklopuje, máme ho neustále u sebe a neustále se s námi vleče.
Dobrá, ten jistý krůček jsem udělala a myslím si, že ne jen já, ale musela vzdálit od toho co jsem ‘‘kdysi‘‘ měla. Ještě mám, to bych lhala, ale už s nimi nejsem tak jak bych potřebovala. Celých devět let byli u mě, ted‘ už ne. Něco se tak moc změnilo. Už jsem nebyla tam, kde jsem to měla tak blízko, už nejsem mezi těma, které jsem měla tak ráda. Hádali jsme se, usmiřovali, plakali i smáli…
Každý z nich mi dal něco do života. A to už je první věc za kterou jim děkuju. Oni si možná neuvědomují co, ale kdyby tady nebyli, kdybych neměla tu možnost být s nimi, kdo ví… Byl to osud. Byl to snad osud, který mi je napsal na mou ‘‘listinu‘‘. Už to nikdy nebude tak jako dřív, ale slzy nepomohou, nepomůže křik a pláč tady je to jasně dáno. Skutečně. A já si to stále nedovedu připustit.
Na začátku bylo ve mně vlastně zasazeno docela malé semínko a postupem času, den co den, měsíc co měsíc, rok co rok nabývalo na síle, rostlo. Z počátku jen malé semínko, ze kterého se stal tak nádherný strom. A proč bych nemohla přirovnávat vnitřní pocity, vývin člověka… ke stromům? Není to zakázané a vlastně krásně tuto situaci vystihují. A copak ten strom lze vytrhnout za pár minut, když celou tu věčnost nedělal nic jiného než rostl?! Byl skvělý a dal to na sobě znát, protože hned po prvních dnech se ujal. Snesl mnohé… Snesl to, co snést měl. Ted‘ ho vytrhli. Místo něj zasadili nový. Tomu se zvyká hůř, ale pod tou hrubou kůrou se skrývá naděje a časem se uvidí. Přeci je tam ten věkový rozdíl. A velký rozdíl je i v lidech. Protože přátelé, ti lidé, kterým taky vytrhli z těla stromy, ti mi pomáhali. Nevím, zdali se jim lépe vede, vím jen jediné a to jediné v srdci nikdy nezahyne. A s přítelem? S přítelem po boku není žádná cesta příliš dlouhá.
A tak jako to bylo s jahodou tak i s těmi stromy. Jahody, jež jsou letos naposled, příští rok budou zase. Stromy vytrhali, zasadili nové. Jsem až moc konzervativní, abych si tak rychle zvykla, jenže čas, ten neposunu a jen čas, ten ukáže. A tak už nezbývá nic jiného než své sny začít budovat. Vlastně základy už jsou postaveny. Ted‘ dá-li Pán Bůh…

A co dál? Dál vám řeknu jen to: ,,Žijme tak, abychom byli především spokojeni my (v mezích morálky), protože ti ostatní si svůj život už dokážou zařídit sami.“

Lorelei