NA CESTÁCH PO JINDŘICHOHRADECKU

Obrázek uživatele Kateřina Kočová

PŘÍRODNÍ ÚKAZY JINDŘICHOHRADECKA

Jindřichohradecko leží v jihovýchodní části Jihočeského kraje. Je to velmi turisticky významná oblast, plná vodních ploch a borových lesů v kopcích Chráněné krajinné oblasti - Česká Kanada, řadící se mezi jedno z nejčistších míst u nás. Jindřichohradecko sousedí s Českobudějovickem, Táborskem, Pelhřimovskem, Jihlavskem, Třebíčskem a Znojemskem. Ze statistik z roku 2008 je známo, že kraj má přibližně 106 obcí a žije zde 92 700 obyvatel. Region má vůbec největší počet rybníků u nás, zasahují sem hojně Třeboňské rybníky, kde je silně rozvinut především rybolov. Průmysl je soustředěn do oblasti velkých měst. Zemědělství se specializuje na pěstování obilovin, brambor a pícnin. Celý region spadá do provincie Česká vysočina s Českomoravskou subprovincií, která zde zasahuje Českomoravskou vrchovinou a Jihočeskou pánev. Českomoravská vrchovina se zde dělí na čtyři celky - Křemešnická a Javořická vrchovina spolu s Jevišovickou pahorkatinou. Historická města Dačice a Slavonice leží na pomezí poslední z nich, v Křižanovské vrchovině. Druhá jmenovaná oblast Jihočeské pánve zasahuje až k Třeboňským rybníkům. Mezi nejvýznamnější řeky této oblasti patří především řeka Nežárka, Lužnice a Žirovnice. Největší plochu rybníků u nás představuje Rožmberk se 490 ha. Ve zvlněné krajině České Kanady se nachází vodní nádrž Landštejn pod zříceninou stejnojmenného hradu.

Česká Kanada je snad nejzajímavější přírodní oblastí regionu. Kolem města Nová Bysřice se nachází Novobystřická vrchovina, která na severu navazuje na masiv Českomoravské vrchoviny. Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký Kámen u Kunžaku, jehož úpatím se vine úzkokolejka z roku 1897. Kopce jsou převážně ploché s četnými skalnatými útvary z hrubozrnné a landštejnské žuly. Východní část zaujímá Dačická pahorkatina.

Jihovýchodní Čechy mají bezpochyby své osobité kouzlo. Rozmanitá krajina České Kanady protkaná hladinami potoků, řek a rybníků je zaručeně jedinečná. Uprostřed těch nejkrásnějších přírodních úkazů se rozprostírá město, které je pro Čechy skutečným klenotem. Město, které ještě v polovině 17. století patřilo k největším v českém království. Město, jehož malebné historické jádro bylo prohlášeno za městskou památkovou rezervaci. Město, pyšnící se gotickým hradem a renesančním zámkem nad rybníkem Vajgar. Město Jindřichův Hradec je jedno z nejpozoruhodnějších míst České republiky.

HISTORICKÉ ÚKAZY JINDŘICHOHRADECKA

Staré Město pod Landštejnem - zřícenina hradu Landštejn

Královský hrad Landštejn patří k impozantním ukázkám rané hradní architektury v českých zemích. Vznikl na počátku 13. století pravděpodobně na popud Přemysla Otakara I. jako významná panovníkova opora na neklidné česko-rakouské hranici. Po dostavbě tvořil Landštejn mohutnou protiváhu rakouského hrádku, dnešní Pomezí, na protilehlém převýšeném ostrohu. Údolím mezi nimi procházela důležitá obchodní cesta. Nastolením vlády Přemysla Otakara II. po roce 1252 stoupl význam královského hradu Landštejn natolik, že protilehlý hrádek úplně zanikl. Ve druhé polovině 13. století se hrad dostal do držení rodu Vítkovců se znakem stříbrné růže na červeném poli, pánů z Landštejna. Po jejich vymření připadl hrad králi Václavu IV., který jej roku 1382 přenechal svému oblíbenci Konrádu Krajíři z Krajku. Tento rod vlastnil Landštejn více než 200 let a podstatně změnil jeho tvář rozsáhlými stavebními úpravami. Od roku 1579 hrad střídal majitele a tím i ztrácel na významu. Roku 1771 jej postihl požár, po kterém zůstal v katastrofálním stavu, postupně chátral, až se proměnil ve zříceninu. Dnešní Landštejn je dominantou tamějších lesů, z jeho nejvyšší věže je překrásný výhled do okolí, za příznivého počasí i do sousedního Rakouska. Zřícenina skýtá mnohá tajemná zákoutí, včetně dochovaného hradního příkopu, kde mohou návštěvníci zhlédnout výstavu dravců. Pod hradem leží malá obec Staré Město pod Landštejnem s pozoruhodným židovským hřbitovem a blízkou bizoní farmou.

Město Slavonice a vojenské bunkry z 2. světové války

Slavonice se nacházejí na pomezí Čech, Moravy a Rakouska v přírodním parku Česká Kanada. Zajímavý turistický trojúhelník tvoří dohromady se Starým Městem pod Landštejnem a Dačicemi. Původní slovanská osada vznikla koncem 12. století. V průběhu 13. a 14. století se ves, patřící pánům z Hradce, začala rozvíjet v opevněné město. Hradby ochránily město i proti husitskému vojsku. Středověký podzemní odvodňovací systém byl využíván jako záchranná komunikace ve stavu ohrožení. Velká část podzemních chodeb je nyní zpřístupněna veřejnosti. Vrcholného rozkvětu dosáhly Slavonice v 16. století, v období renesance, kdy město patřilo Zachariáši z Hradce. Na původních gotických základech byly vybudovány nové renesanční měšťanské domy s bohatě zdobenými fasádami. V mnohých domech se zachovaly jedinečné sklípkové klenby. Velký význam pro hospodářský rozkvět města mělo zřízení poštovní stanice na trase mezi Prahou a Vídní v roce 1560. Rozkvět byl utlumen během třicetileté války, kdy město zažilo mnohé požáry a devastace. Ve 20. století jej poznamenaly obě světové války. I přesto jsou Slavonice dodnes krásným a vznešeným městem s bohatou architekturou, které se v srpnu roku 1961 stalo Městskou památkovou rezervací. V roce 2003 bylo zapsáno do seznamu kulturního světového dědictví UNESCO. Za návštěvu stojí i kostel a vyhlídková věž, z které se opět můžete pokochat okolní fascinující přírodou, hlubokými lesy a rybníky. Za městem se nachází pevnostní areál vojenských bunkrů z období 2. světové války, rozmístěných na několika stanovištích v lese.

Keramická oáza Maříž - „Co neuděláš srdcem, ani nedělej, to nestojí za to.”

Několik málo kilometrů od Slavonic se rozkládá malá vesnička Maříž s originální keramickou dílnou, kde si můžete namalovat hrneček, který vám posléze bude vypálen. Autorská originální keramika, kterou založil akademický malíř a sklář Kryštof Trubáček roku 1991, je neocenitelným zážitkem pro všechny návštěvníky této malebné vísky. Původní zámeček, který zde stával, je sice ve zdevastovaném stavu, ale vesnice se může pyšnit, právě díky svému zakladateli, každoroční ohromnou návštěvností za pověstnými veselými slony, sluníčky a kočičkami. Kryštof Trubáček se narodil roku 1958 a zemřel na následky nevyléčitelné nemoci v červnu roku 2000. Vystudoval VŠUP v Praze a posléze studoval sochařství v Paříži. Roku 1989 založil s architektem Davidem Vávrou Letní slavonskou školu duchovního experimentu. V roce 1993 se představil s projektem Totální velbloud, sérií obrazů, plastik a fotografií z africké pouště. Z Maříže dýchá zvláštní kouzlo domova, klidu a pohody, po které tento malíř s lidskou duší tolik toužil. V keramické dílně si můžete vymalovat nejenom hrníček nebo talíř, ale i kachličku, nejrůznější přívěsky v podobě zvířat, slánku a pepřenku, vázu, karafu na vodu nebo konvičku. Autorská originální keramika má své dílny i v Praze a blízkých Slavonicích.

Obec Deštná s proslulou limonádou

Deštná se nachází v údolíčku zvlněné krajiny polí, luk a lesů. Vesničkou s bohatou tradicí minerální vody Deštěnka protéká Deštenský potok, odvádějící vodu do řeky Lužnice. Pojmenování Deštná je příznačné právě pro tuto oblast s velkým množstvím srážek. Minerálka se rozváží v původních skleněných a dnes hojně využívaných plastových lahvích po celé republice.

Soběslav

Město Soběslav leží na soutoku řeky Lužnice a Černovického potoka, přibližně 20 km jižně od Tábora. V okolí se třpytí soběslavská Blata s rozsáhlými rašeliništi, oblast s typickou lidovou architekturou jihočeského lidového baroka, kroji, písněmi a zvyky. Místu dal jméno jeho zakladatel, o kterém ovšem nejsou dochované žádné zprávy. První písemná zmínka o Soběslavi je z roku 1293, kdy již byla majetkem pánů z Rožmberka. Rod Rožmberků pečoval o město více než 300 let. Chloubou Soběslavi je kostel sv. Petra a Pavla s blízkou štíhlou věží, 68 m vysokou. Radnice pozdně gotického původu dostala počátkem 18. století dvojici barokních štítů. Válcová věž Hláska je pozůstatkem bývalého hradu, pocházejícího ze 13. století. Hrad byl již na počátku 16. století značně zpustlý. Na počátku století 18. byl hradní palác přestavěn na pivovar a sýpky.

Pohádkový zámek Červená Lhota

Několik málo kilometrů na východ od obce Dírná se v lesích rozprostírá snad nejpůvabnější vodní zámeček jižních Čech. Svou malebností, okolní pohádkovou přírodou, ostrůvku uprostřed rybníka, na kterém spočívá a svojí výraznou červenou fasádou láká tato malá stavba každoročně stovky turistů. Zámek Lhota dominující obci stejného názvu si prošla krušnými přestavbami a úpravami, než získala svoji nynější podobu. Ves, spolu se základními kameny budoucího zámečku, byla založena ve 13. století, ale až v roce 1602 se poprvé v pramenech objevilo označení Červená Lhota, vycházející z nové barevnosti omítek tvrze. Zámek si prošel díky svým majitelům - Vilémovi Slavatovi z Chlumu, Vilémovi Rutovi z Dírné a baronu Ignácovi Stillfriedovi krušnými přestavbami. Po dlouhou dobu však vlastnila Červenou Lhotu rodina Schönburg-Hartenstein, jejichž hrobka zde byla vybudována roku 1934. V roce 1945 byl pozemek konfiskován na základě rakouské národnosti rodiny. O rok později zde byla umístěna dětská ozdravovna. V následujícím roce ho převzala do správy Národní kulturní komise. Prohlídky exteriéru i interiéru jsou přístupné veřejnosti již 62 let. Červená Lhota je jednoznačně unikátní. Je postavena na malém ostrůvku s několika kamennými útvary, obehnána tím nejúčinnějším hradním příkopem - vodou. Most je jediná přístupová cesta k zámeckým branám. Na loďce pod ním proplouval třeba Jiřík, když jel svému králi pro krásnou Zlatovlásku. Mnoho pohádek se také vypráví o původní barvě zámku.

Některé pověsti praví, že zde byl spáchán krutý čin, jehož následky poznamenaly i tenkrát bílou Lhotu, v jejichž důsledku se musela přebarvit na červeno. Jiná teorie též říká, že sám ďábel přebarvil Lhotu na červenou. Pravdou je, že červená barva (v proměnách let několikrát růžová, nyní opět červená) je skutečně nepůvodní. Stavba byla v základu až do 17. století bílá. Na konci tohoto století se skutečně objevuje na základě nové fasády pojmenování Červená Lhota, do té doby pouze Lhota.

Dačice a první kostkový cukr

Město Dačice, ležící na přímé trase do Telče, se pyšní především svým tyrkysovým čtyřkřídlým zámkem, postaveným v renesančním slohu na konci 16. století. Později byl upraven barokně, v 19. století empírově, s unikátní patrovou knihovnou ve stylu secese, obklopený anglickým parkem. Zajímavostí je zde pamětní deska, spočívající nedaleko zámku, která připomíná vznik prvního kostkového cukru na světě vyrobeného právě v Dačicích roku 1843.

Město Telč

Počátky osídlení města jsou kladeny přibližně do 13. století. Vznikající sídlo bylo nazváno jako Staré Město. V roce 1339 se dostává do rukou krále Jana Lucemburského a do majetku Oldřicha z Hradce. Se jménem pánů z Hradce bylo sídlo spjato až do poloviny 17. století. Město bylo v té době přejmenováno na již dnes známou Telč. Zachariáš z Hradce byl snad nejznámějším telčským majitelem. Hrad i později zbudovaný zámek postrádá mnohdy až sterilní pravidelnost zámků. Vyznačuje se malebnou nepravidelností, s množstvím útulných zákoutí, příjemným nádvořím a rozlehlým zámeckým parkem s řadou okrasných stromů a fontánek. Jádro města je Městskou památkovou rezervací, a v roce bylo 1992 zapsáno do seznamu UNESCO. Prolínají se zde stavební skvosty z prostředí církevního, měšťanského a šlechtického. Impozantnost náměstí zesiluje Mariánský sloup, kašny, barokní sochy, městské brány, ale především působivý vzhled řady podloubí, otevřené půlkruhovými arkádami. Kromě mnoha kostelů, radnice a Jezuitské koleje stojí za zmínku hrad Roštejn ze 14. století, 8 km severně od města. Dominantou je 28 metrů vysoká sedmiboká věž a okouzlující výhled do okolní krajiny. Velmi málo se také ví o parním mlýnu na jižním okraji Telče v lesnatém místě zvaném „Na romantice”. Existence mlýna byla poprvé doložena kolem roku 1530. Mlýn sloužil až do 19. století jako barvírna, přádelna a tkalcovna. Díky Amálii Podstatzké - Liechtenstein byl mlýnu navrácen o několik let později původní účel. Mlýn patřil Podstatzkým až do roku 1945, kdy přešel pod národní správu. Obilí se zde mlelo ještě 12 let poté, pak už budovy sloužily jen jako skladiště. Postupně chátraly, až se v roce 2003 tato významná kulturní památka dostala na seznam nejohroženějších v České republice.

Stráž nad Nežárkou

Místo, kde pobývala Ema Destinnová, nelze opomenout. Žila zde na svém zámečku, ze kterého byl posléze zřízen Ústav sociální péče. Muzeum této slavné osobnosti najdeme právě v Jindřichově Hradci.